Návrh prohlášení konference Českého sdružení Církve adventistů sedmého dne pro konferenční období 2011 – 2015
My delegáti konference Českého sdružení Církve adventistů sedmého dne vidíme církev roku 2015 jako přitažlivou, otevřenou, svobodnou, zodpovědnou a pracovitou. Toužíme proto, aby se na ni mohla vztahovat alegorie „Chvála ženy statečné“ z knihy Přísloví 31. kapitoly, abychom tak mohli být hrdi na to, že patříme ke společenství, na které je pohlíženo jako na nevěstu Kristovu.
Máme jasné poslání a aktuální vizi vycházející z Ježíšových slov: „Proto jděte a získávejte mi následovníky ve všech národech, křtěte je ve jméno Otce, Syna i Ducha svatého. Veďte tyto nové učedníky k tomu, aby poslouchali všechny příkazy, které jsem vám dal. A spoléhejte na to, že já jsem vždy s vámi až do konce světa.“ (Mat 28,19-20; SNC)
Všichni členové církve tomu rozumí, souhlasí s tím a jsou tím nadšeni!
Vidíme církev jako příjemné místo k oslavě Boha, kde se lidé inspirovaní Božím slovem modlí, prožívají laskavé vztahy, smějí se i pláčou, navzájem se povzbuzují, vzdělávají, pracují, napomínají, dělí o svou víru a prožívají radost. Zkrátka žijí křesťanství v realitě každého dne.
Jak si tváří v tvář této vizi stojíme?
Ve vztahu k dětem a mladým lidem:
Je práce s dětmi a mladými naší prioritou?
Rozvíjíme dlouhodobý systém výběru, duchovní a odborné přípravy vedoucích dětí a mládeže a metodiku práce s dětmi a mládeží?
Podporujeme tyto aktivity dostatečně personálně i finančně?
Připravujeme projekty, které děti a mladé lidi vedou ke službě?
Vyhledáváme talentované, povzbuzujeme jejich obdarování v aktivitách církve a vytváříme jim prostor k tomu, aby svá obdarování mohli využít?
Pracujeme systematicky se studenty v místě jejich studia?
Podporujeme prožívání víry a misijní aktivity mladých lidí i tehdy, když vypadají jinak, než na co jsme zvyklí?
Ve vztahu k rodinám:
Vnímáme manželství a rodinu jako dar od Hospodina?
Zvyšujeme prestiž manželství, podporujeme rodiny a přispíváme k prevenci potenciálních krizí rozvojem pastorační a odborné péče o rodiny?
Iniciujeme duchovní život rodin podporou rodinných pobožností?
Prohlubujeme vztah rodin k seniorům?
Jsme připraveni jako církev systematicky napomáhat v nestandardních rodinných situacích, zejména v péči o seniory, nemocné, opuštěné nebo umírající?
Otevíráme své domácnosti jako přirozená místa pro posílení a povzbuzení druhých a jejich setkávání s Pánem Bohem?
Zapojujeme rodiny do misijních aktivit sborů a celé církve?
Ve vztahu ke kazatelům a vedoucím:
Posilujeme samostatnost a zodpovědnost kazatele na jeho sboru, aby jím vedené společenství bylo dostatečně svébytné ve svém působení a originální v přístupu k misii?
Přemýšlíme při plánování hospodaření s finančními prostředky nad tím, jestli je pro Boží dílo přínosnější investice do člověka a jeho odborného růstu než do cihel a betonu?
Motivujeme a povzbuzujeme dostatečně kazatele k dalšímu vzdělávání a odbornému růstu?
Nabízíme kazatelům patřičné pastorační zázemí a poradenství?
Zvažujme dostatečně citlivě délku působení kazatele na jednom místě, a to jak vzhledem k pastoračním potřebám sboru, tak také k situaci kazatele?
Vytváříme pro laické kazatele a vedoucí sborů odpovídající odborná školení?
Podporujeme kazatele, evangelisty a vedoucí při práci na bílých místech a v malých sborech a skupinkách?
Ve vztahu ke společnosti:
Jsme hrdi na své poslání a komunitu a dostatečně zřetelně se k nim hlásíme?
Máme odvahu hledat nové a netradiční cesty k oslovení společnosti?
Reflektujeme potřeby a otázky svého okolí?
Jsme schopni v rámci přátelských vztahů vést dialog s jinými církvemi a náboženstvími?
Udržujeme dobré vztahy se samosprávou, státní správou, médii, nekomerčními a komerčními subjekty?
Jsou naše sborová společenství a bohoslužby dostatečně radostné, přitažlivé, inspirující a oslovující nejen pro členy církve, ale také pro hosty?
Vážíme si schopných lidí, snažíme se je zapojit a umíme jim projevit uznání a ocenění?
Vnímáme práci se sekulárními lidmi jako příležitost pro vytváření nových společenství?
Projevujeme svoji touhu po reformaci a oživení ve službě druhým lidem kolem nás?
Naším přáním je, aby si v průběhu dalšího konferenčního období tyto otázky pokládali činovníci sdružení, kazatelé, vedoucí sborů, sborové výbory, jednotliví členové církve i členové širšího sborového společenství a snažili se na ně odpovídat zejména svými praktickými činy a vlastním životem. Pak máme naději, že v roce 2015 bude moci každý vnímat naši církev jako přitažlivou, otevřenou, svobodnou, zodpovědnou a pracovitou, jednotnou v celé její rozmanitosti.
V Praze 22. května 2011
Delegáti konference Českého sdružení Církve adventistů sedmého dne