Ponúkam vám na prečítanie zamyslenie J. Bártu z jeho cesty v USA, kde sa zúčastnil na celosvetovom stretnutí vedúcich našej humanitárnej organizácie ADRA. Vážim si jeho otvorenosť a cenné postrehy. Ponúkam vám to preto ako dobrý námet na premýšľanie.
Atlanta 20. července 2010
Sedím na letišti, čekám na odlet do Amsterodamu. Zítra odpoledne bych měl být doma. Asi dvě a půl hodiny jízdy autem odsud (Američané měří délku cesty na hodiny, v krajním případě na míle, ale to opravdu sporadicky.) je městečko Collegedale, což možná ani městečko není, ale má svou poštu, svůj supermarket, jednu vegetariánskou jídelnu a cukrárnu. Sídlo tu má rovněž Southern Adventist University. Právě tady jsem od předminulé neděle do čtvrtku pobýval. Úhledné trávníky, vysazené květiny, opečovávané stromy a keře. Hlavní budova působí dojmem stability Spojených států těsně před válkou Severu proti Jihu. Bílý tympanon předsazený před budovu nesou čtyři na bílo natřené sloupy. Zbytek budovy je z cihel. Ovšem nejde o skutečné cihly, ale o lícové zdivo. Takové cihly nic nespojují, nic nedrží. Jsou prostě jen na ozdobu. Podobně jako hlavní budova, vypadá i mužská a ženská ubytovna. Jen sloupy před vstupem do budov jsou méně pompézní a kryje je bíle natřená překližka. Přes cestu s kruhovým objezdem, v jehož středu je vodotrysk, stojí Hulsey Wellnes Centrum. Jde o nedávno dostavěnou budovu, a jak už jsem se zmiňoval, probíhalo v ní vcelku intenzivní jednání představitelů národnostních Ader. Není pochyb, že tohle první setkání v dějinách vcelku historicky krátké doby práce ADRA, mělo svůj velký význam.
Při vstupu do welness centra vítá návštěvníky výmluvný nápis: Fit To Eternity. Je vyveden z kovu a upevněn na stěně obložené neopracovanými kameny. Snad si ho většina návštěvníků wellness centra ani nevšimne. Přišli sem posilovat své tělo a spěchají do bazénu, do posilovny, do bistra. Mě samotnému však tenhle nápis připravil nepředpokládatelný šok. Jsem v adventistickém prostředí zvyklý na ledasjaké zvláštnosti a regionální specifika, ale tahle v kovu vyvedená myšlenka byla pro mne přece jen něčím, co jsem nedokázal jen tak vydýchat.
Vychován ve výrazně nábožensky orientovaném prostředí, stalo se pro mne vnímání Boha a hledání jeho vůle nezbytnou součástí života. To, co se do mé nejzazší paměti vrylo nejhlouběji, byly pravidelné ranní a večerní modlitby. Jistě, modlitby dítěte v sobě nenesly nic originálního. Objevovaly se v nich naučené fráze, ale byly myšleny opravdově a stála za nimi velmi upřímná touha po vyslyšení. Dětské ranní a večerní modlitby obsahovaly rovněž prosbu za všechny, kteří trpí pro Pravdu, jak se tenkrát říkalo. My děti jsme si ona vznešená slova přeformulovaly do přijatelnější podoby, což znamenalo, že jsme se modlívaly za strýčky ve vězení. V těch dobách, na přelomu padesátých a šedesátých let bylo strýčků ve vězení docela dost. Naslouchali jsme s jistou bázní všem těm příběhům o sobotním odmítnutí služby na vojně. O svázaných vězních do kozelce. O těžké práci v dolech a stání na mraze v košilích politých vodou. Ač šlo v našem případě o modlitby frázovité, chci věřit, že Pán Bůh je slyšel. Dětská srdce zasažená obavami z nepoznaného trápení, přála lidem z vyprávění záchranu. Zda nás Pán Bůh vyslyšel, nemám odvahu říci. Zklamání různých očekávání bývá údělem nejen těch, kteří volají k Bohu. Lidský život je už takový, navzdory plamenným slovům z kazatelen, sebejistým prohlášením od řečnických pultů a povzbudivým výkřikům na bojištích. Dnes pokorně vyznávám bez jakékoliv hořkosti, na základě vlastních životních zkušeností, že Pán Bůh si dělá svrchovaně a neomezeně co chce. Mé modlitby z dětství mě však ve vztahu k němu formovaly a naučily mě vážit si lidí, kteří neváhali pro své přesvědčení nést statečně svůj úděl.
Proto jsem nemohl pod nápisem Fit to Eternity na všechny ty strýčky trpící za Pravdu, strýčky ve vězení, nemyslet. Šlo tenkrát, před padesáti lety převážně o mladé muže, kteří by možná rádi cvičili a nejen pro věčnost, prostě jen tak, pro radost a taky proto, že mládí má přirozenou potřebu hýbat tělem. Strýčkové v těch kriminálech samozřejmě těly hýbali. Až moc. Některým dvanáctihodinové „posilování“ v uranových dolech připravilo trvalé tělesné a možná i psychické následky. Dnes už řada z nich nežije. Někteří z nich odešli při pohledu na měnící se svět i církev s jistou hořkostí, jiní opouštěli svět bez hořkosti s nadějí, kterou nezlomily nejen mříže kriminálu, ale ani pohodlný život ve svobodě. Někteří z nich ještě žijí a na ty jsem pod nápisem Fit to Eternity myslel především.
Hledím do centrální haly se všelijakými těmi hejbadly, pohyblivými chodníky, trenažéry, šlapadly a já nevím čím ještě. Přes sklo je za přístroji vidět převážně ženské osazenstvo, jež očividně stojí o zhození váhových přebytků ze svých těl. Člověk by v první chvíli nad touhle obvyklou scénou z bohatých států světa, jež je zřetelným dokladem nespravedlivého uspořádání světa, mávl rukou. Co na tom, že ženy v Africe a v Asii mají jiné starosti, Ale byl tu ten nápis: Fit to Eternity. Není pochyb, že v Collegedale jde o ženy, které každou sobotu naslouchají povzbudivým slovům o věčnosti. Možná, že si většina z nich po bohoslužbě poctivě vyzvedne i leták s pravidelnými informacemi o dodávkách sojových napodobenin kotlet, steaků, kuřecích stehen, klobás, párků a anglických slanin přímo z adventistických výroben. Opravdu nechtějí nic zanedbat. To, že v zápase o celistvou dokonalost charakteru podlehnou občas pokušení smetanových zmrzlin a jiných sladkostí, lze s ohledem na to všechno zlé, co se děje ve světě, pochopit. I proto je možná posilovna tím nejvhodnějším místem nejen pro zbavení se přebytečných kil, ale i pocitu viny za poklesky spojené s nadměrnou konzumací všech těch sladkých pokušení (bratři se převislých břich stejně jako pocitů viny, zbavují raději navečer při zápasech kriketu nebo na fotbalu,).
Já vím, při správném chápání kontextu americké kultury, bych to posilovací usilování svých sester a bratrů pro věčnost neměl tak ironizovat. Jde přece o adventisty, kteří se pečlivě a trpělivě připravují na věčnost už dobrou desátou generaci. Američani jsou prostě už takoví. Podobná prohlášení na stěnách mají rádi a neobejdou se bez nich snad ani na stěnách veřejných záchodků.
Nechápu však, proč si kulturu tohohle přístupu ke světu přivlastnili na sklonku devatenáctého století naši předkové i u nás v Evropě. Že by šlo o vliv poměrně silného proudu vyznavačů pragmatického pokroku a prosperity? Ideologie devatenáctého a dvacátého století by to potvrzovaly. Znamenalo by to ovšem, že adventizmus jako hnutí, byl v Evropě blízký těmto ideologiím daleko více, než samotnému křesťanství. Stačilo si to všechno očekávání prosperity spojit s blízkým příchodem Krista a bylo to. Ovšem, pak je mi těch strýčků ve vězení, za které jsem se každý večer jako kluk modlil, strašně líto. Nicméně, i ideologie měly své mučedníky, stejně jako institucionalizovaná náboženství.
Ne, nechci znehodnotit přesvědčení a postoje strýčků ve vězeních, za něž jsem se pravidelně v dětství modlil. Právě naopak. Šlo o odvahu motivovanou vírou v to, že Pán Bůh má vše ve svých rukou. Modlil bych se za ně znova. Je důležité něčemu věřit a utrpení bývá častou součástí víry.
Včera jsem byl s kolegou vyučujícím na jiné adventistické škole umění, na nákupech ve městě Napa. Leží asi třicet mílí severně od San Franciska. Proudy širokých silnic rozdělovaly červeně, růžově a bíle kvetoucí oleandry. Nedaleko odsud, na severozápad, stojí krásná dřevěná vila z konce devatenáctého století. Až do konce smrti, tedy přibližně patnáct let, v ní žila paní, která svým psaním, průběžně upravovaným čtrnácti redaktory sídlícími v zadním traktu velkého domu v prvním patře nad stájí s jedním koněm a kočárem, usměrňovala přemýšlení lidí jí myšlenkově blízkých. Dnes je dům federální památkou. Jak daleko je od toho domu k nejbližší posilovně nevím, ale určitě tam zdobí vstupní stěnu nápis podobného ražení. Protože cvičit jen tak, to by bylo proti smyslu zdejší pragmatismem poznamenané americké kultury. A adventismus je jejím odrazem. V kontextu takového chápání světa, rozumím konání sester z posilovny v Collegedale a nezlobím se. Připouštím rovněž možnost zaplácání žaludku výše jmenovanými sojovými nesmysly. Jen ten nápis ve wellness centru, pro ty „strýčky ve vězení“, nemohu jaksi překousnout. Jestli má nějaké konání pro věčnost smysl, pak to určitě není „fit to eternity“.
Na cestě rozdělené kvetoucími oleandry nás předjelo, kousek od Elmsheaven, auto se zajímavým nápisem: Love like Jesus, not be religious. Něco na tom bude a mně se to líbí. Cvičit nechci a už vůbec ne pro věčnost.