„Čo ste urobili jednému z najmenších bratov…“ (Mat 25,31-40)

Téma: Studium Bible vydal:

V lekcii sobotných úloh na posledný deň januára spája autor podobenstvo o poslednom súde z Mat 25,31-40 s Božím stvoriteľským zámerom. Ako mal svet svoj začiatok, tak bude mať aj svoj koniec. Ten, ktorý všetko stvoril, má právo stanoviť normy, podľa ktorých bude súdiť. S určitou formou súdu sa stretávame už v raji, keď Hospodin vyslovuje rozsudok za prestúpenie prvých ľudí a hada. To je v poriadku. V úlohe ma ale zaujala veta, že rozdiel medzi oboma skupinami (ovce a kozly) spočíval v tom, ako sa správali k slabším, k tým, ktorí potrebovali pomoc. Všeobecne určite platí, že „Stvoriteľ sa zaujíma o to, ako sa ľudia k sebe správajú, zvlášť k slabším“. Je to v súlade s biblickou etikou aj s Ježišovým učením. Otázkou však je, či práve toto miesto u Matúša 25 je argument proti princípu prirodzeného výberu, ako sa to uvádza v úlohe. V kontexte Matúšovho evanjelia (na rozdiel od Lukáša) sa totiž zdá, že „najmenší bratia“ sú skôr Ježišovi učeníci ako chudobní alebo núdzni, ako sa to niekedy s obľubou vykladá. U Matúša sú Ježišovi učeníci nazývaní jeho bratmi (Mat 12,50; 23,8; 28,10). Keď Ježiš vysiela svojich učeníkov „k strateným ovciam domu izraelského“, očakáva, že ich budú prijímať ako jeho samého. (10,40-42) K prijatiu patrilo aj jedlo (10,10) a celkovo pohostinnosť a prijatie. Keď hovorí Ježiš o väzení, mohlo by to naznačovať  súd pred vladármi (10,17.18) a nemoc zase fyzické utrpenie spojené s náročným misionárskym cestovaním (napr. Fil 2,27-30; Gal 4,13.14). „Neberte si… ani dve košele“, hovorí Ježiš (10,10), preto oceňuje, ak niekto pomôže zaodieť jeho učeníkov. Apoštol Pavel hovorí napríklad aj o nahote (Rim 8,25; 1 Kor 4,11). Preto by sme mohli urobiť záver, že „najmenší bratia“ sú v kontexte Matúšovho evanjelia učeníci, ktorí prinášajú evanjelium – nositelia Ježišovho učenia a zvesti. Nemyslím, že sú to len profesionálni misionári, ale všetci, ktorí zvestujú Kristovo evanjelium. Jednoducho, národy budú súdené podľa toho, ako odpovedali na evanjelium a jeho zvestovateľov. Výklad, že budeme súdení podľa toho, ako prakticky pomáhame druhým – jedlom pre hladných, odievaním nahých a návštevami väznených – nemá minimálne u Matúša veľmi pevný základ. V opačnom prípade vzniká rozpor – ospravedlnení sme z viery a súdení podľa skutkov? Pravdepodobnejšie je, že kráľ súdi národy na základe ich odpovede na evanjelium kráľovstva, ktoré zvestujú jeho „najmenší bratia“. Tí, ktorým sa zvestuje evanjelium, demonštrujú svoj vzťah k posolstvu tým, aký majú vzťah k jeho poslom. A následne – ako príjmu alebo nepríjmu posolstvo, potom určuje ich večný údel. Nie ich skutky, ale vzťah k posolstvu, resp. jeho autorovi, čo je v súlade s myšlienkou ospravedlnenia z viery. Okrem toho, pasáž v Mat 25 naznačuje majetkové pomery zvestovateľov a ich postavenie v spoločnosti – Kristových „najmenších bratov“. Charakterizuje ich chudoba, prenasledovanie, utrpenie – presne tak, ako to prežíval ich Majster.

Podľa podobenstva by sme podobne mali prijímať  jeden druhého aj v Božej rodine. Znamená to správať sa „slušne“ k spolusluhom, ako to Matúš naznačuje v 24,48.49. Ak si služobník neuvedomuje, kto je jeho pánom a nosí v sebe myšlienku „môj pán ešte nepríde“ a podľa toho sa nevhodne správa k okoliu a ubližuje spolusluhom, potom ho čaká ten istý osud ako kozlov v našom podobenstve.

Hoci mal Ježiš súcit s núdznymi, chudobnými a nemocnými, jeho prioritným záujmom nebolo riešiť problém chudoby, nezamestnanosti a dostupnosti lekárskej starostlivosti. Viedol poslucháčov k správnemu vzťahu k Bohu – jeho cieľom bolo zachrániť človeka od hriechu. Nedovolil, aby mu v tom čokoľvek na pohľad ušľachtilé a užitočné zabránilo. Aj v tomto kontexte by sme mali čítať a vykladať posledné Ježišovo kázanie a podobenstvo v Matúšovom evanjeliu.

 

 

 

 

2 Komentáře

Žádné komentáře k článku “„Čo ste urobili jednému z najmenších bratov…“ (Mat 25,31-40)”

  1. Danny Laufersweiler napsal:

    Díky bratře Karle za Tvé postřehy. Chápu Tvé pocity ze současného stavů věcí, kdy se věci příliš nevysvětlují či nepatřičně zjednodušují. Přesto bych výraz „spisy Ducha proroctví“ nerušil, ale spíše pomohl lidem srozumitelně aktualizovat jeho obsah.

    V podstatě stačí jen více podtrhnout fakt, že VÝRAZEM „SPISY DUCHA PROROCTVÍ“ V MIMOKANONICKÝCH SPISECH ODLIŠUJEME TY, KTERÉ MAJÍ INSPIRACI JAKO TY KANONICKÉ. V tomto výrazu lze totiž spatřovat i docela jasný nadčasový prvek, protože jak jsem již uvedl, pokud by se eventuálně našly některé mimokanonické inspirované knihy – např. kniha proroka Nátana, tak bychom dál klidně mohli říkat: „ve spisech Ducha proroctví jsem nalezl zajímavý citát… a v závorce za ním by pak byl uveden nějaký standardizovaný odkaz (třeba Nat 236). Nelze také vyloučit, že se v církvi může v budoucnu objevit podobný, stejně přesvědčivý fenomén jako jsou inspirované spisy sestry Ellen G. Whiteové, a pokud se mu po pečlivém prozkoumání dostane oficiálního uznání, pak bychom jen dál pokračovali v tom dobře známém: „Ve spisech Ducha proroctví jsem nalezl zajímavý citát: „Xyx“ plus standardizovaně odlišený odkaz na zdroj v závorce.

    Ještě něco málo k vulkánům – existují odborná hodnocení, která pro EGW vůbec nevyznívají špatně. Prof. George Knight ve své knize „Setkání s Ellen G. Whiteovou“ (vydal Advent-Orion; 2001) se odkazuje na jiné monumentální dílo (téměř 600 stran) o životě a teologii Ellen G. Whiteové pod názvem – „Posel Páně – prorocká služba Ellen G. White – Messenger of the Lord: The Prophetic Ministry of Ellen G. White“(1998; napsal Herbert E. Douglass za výrazné asistence expertů z EGW ESTATE). Institut děl EGW pokládá tuto knihu za „nejkomplexnější pojednání o prorocké službě Ellen G. Whiteové, které kdy bylo vydáno a dodnes rozhodující dílo o tom, jak prorocký dar fungoval v jejím životě a službě“. On-line zde: http://www.whiteestate.org/books/mol/Chapt43.html ; stať „Volcanology“.

    Ještě k jiným věcem, níže vzpomenutým. Platí, že inspirace nerovná se originalita (viz např. Luk 1,1-4). Právě i v knize „Posel Páně“ je pěkně osvětlena záležitost přebírání či spíše reformulace určitých informací z jiných zdrojů, která bývá obvykle kritiky EGW značně přeháněná: http://www.whiteestate.org/books/mol/Chapt40.html#Understanding%20How%20the%20Books%20Were%20Prepared
    Rovněž platí, že větší část děl EGW byla již zveřejněna a navíc EGW Estate přislíbilo zbytek zveřejnit do roka a půl – tedy 16. července 2015, kdy uběhne sto let od smrti této spoluzakladatelky CASD (ty dosud nepublikované spisy jsou v digitalizované podobě samozřejmě k dispozici ke studiu v mezinárodních kancelářích na 23 místech světa). Viz: http://www.whiteestate.org/estate/manuscriptbackground.asp. Vždy však platilo: „Pokud si přejete vědět, co Pán zjevil skrze svého posla [Ellen G. Whiteovou], přečtěte si její publikovaná díla.“ (5T 696).

  2. Karel Falta napsal:

    Danny Laufersweiler – Tak už asi vím, proč se v té věci rozcházíme.

    Ty vycházíš z toho, že označení „Duch proroctví (prorocký)“ používala E.G.W., používají ho někteří adventisté i dnes, dokonce vysoce postavení adventisté, a že lidem, kteří toto označení používají to neubírá na duchovním životě.

    Ty se na to díváš z pohledu minulosti. Já se na to dívám tak, že v dnešní době je to už nesrozumitelná a zavádějící adventistická hantýrka, které nerozumí mnozí adventisté, natož neadventisté.

    Radil bych tedy tuto hantýrku nepoužívat v kontaktu s neadventisty, nepoužívat ji na internetu (v prostoru, kde čtou a poslouchají lidé z různých denominací i nevěřící), radím používat ji jen před lidmi o kterých víš, že dokážou toto označení správně rozluštit.

    Buďme v dnešním světě srozumitelní. Nezasvěcenému totiž Duch prorocký nic neříká a špatně zasvěcenému to asociuje pouze veškeré spisy E.G.W..

  3. Danny Laufersweiler napsal:

    Odpověď pro bratra Karla – Učit např., že Ellen White jako osoba byla Duch proroctví je samozřejmě omyl. EGW vysvětluje termín Duch proroctví jako prorocký dar udělený Kristem Božím prorokům všech dob (PP 85.367; DA 55; AA 203), včetně její osoby (LLM 33.34). Pravdou zůstává, že sama Ellen White aplikovala termín „Duch proroctví“ i na své vlastní spisy, a že tento termín používala i v širších souvislostech jako např. sny a vidění jako ovoce Ducha proroctví (1T 569), či promluvy k lidu (3SM 38.5; Ev 257.4).

    PŘÍKLADY – Zde je citát, kde jsou rozpoznatelné všechny tři faktory: „A právě nyní, když jsem vám POSLALA VAROVNÉ A KÁRAVÉ SVĚDECTVÍ, mnozí z vás prohlašují, že je to pouze názor sestry Whiteové. Tím jste urazili Ducha Božího. Vězte, že když SÁM PÁN se zjevil SKRZE DUCHA PROROCTVÍ, přecházela přede MNOU minulost, přítomnost i budoucnost. Byly MNĚ ukázány osoby, jež jsem nikdy předtím neviděla, a po letech jsem je poznala, když jsem je uviděla. Byla jsem probouzena ze spánku s živým vědomím toho, co mně bylo právě ukázáno. O půlnoci JSEM PSÁVALA DOPISY, jež šly napříč světem a přicházely v kritické chvíli, aby uchránily Boží dílo od veliké škody. TO JSEM KONALA PO DLOUHÁ LÉTA. Určitá moc MNE pudila, abych KÁRALA A TRESTALA NEPRAVOSTI, na které jsem ani nepomyslila. Je toto DÍLO posledních třicetišesti let zhůry nebo zdola?“ {5T 64.65}

    Zde je další, který vyzdvihuje písemný projev (a přitom nevynechává Slovo Boží!): „My musíme dodržovat pokyny dané skrze DUCHA PROROCTVÍ. Musíme milovat a poslouchat pravdu pro tuto dobu. Toto nás bude chránit od přijímání mocných bludů. Bůh nás oslovil skrze své SLOVO. Oslovil nás SKRZE SVĚDECTVÍ K CÍRKVI, A SKRZE KNIHY KTERÉ POMÁHAJÍ OBJASŇOVAT NAŠI PŘÍTOMNOU POVINNOST a postoj, který bychom měli NYNÍ zastávat. Církev by měla dbát na napomenutí, která dostala ŘÁDEK ZA ŘÁDKEM, nařízení za nařízením. Jak se vymluvíme, jestliže to zanedbáme?“(8 T 298) Zde zase rozlišuje od Písma: „Duch svatý je autorem Písma i Ducha proroctví. Tyto dvě věci nemají být překrucovány a převraceny, aby znamenaly to, co by člověk chtěl, totiž, aby prosazovaly lidské myšlenky a pocity, a aby se uskutečnily lidské plány a všechny odvážné kousky.“ (3SM 30.3)

    HISTORICKÝ EXKURZ – Když vydavatel nazval její knihu „Duch proroctví“- „Spirit of Prophecy“, a zároveň se ukázalo, že bylo v přípravě příliš mnoho materiálu pro jednu knihu, tak to EGW vyřešlia tak, že ji při vydání r. 1870 nechala označit jako „Volume One“(svazek 1.) s výhledem přidání nějakých dalších. A opravdu se pak objevily další – „Volume Two“ v roce 1877, „Volume Three“ v roce 1878, „Volume Four“ v roce 1884. Právě proto její spojování „Ducha proroctví“ s jejím písemným projevem, její současníci a někteří blízcí spolupracovnící začali používat spojení „spisy Ducha proroctví“ – „the writings of the Spirit of Prophecy“. Činívali tak již A.T Jones nebo S.N. Haskell (klonili se k verbální inspiraci), jakož i D. E. Robinson (manžel vnučky EGW Elly Whiteové), W.W. Prescott či dlouholetý předseda GK A.G. Daniels (stejně jako EGW věřili na inspiraci myšlenek-1SM 21). Dodnes je toto slovní spojení běžně užíváno naším lidem, teology i administrátory církve, včetně předsedů GK i ředitelů EGW Estate.

    ZÁVĚR: Výraz „Bible a spisy Ducha proroctví“ skutečně může vyznívat trochu zmatečně, protože pod termín „spisy Ducha proroctví“ je možno zahrnout díla pisatelů Bible i díla Ellen White, zkrátka literární produkci všech inspirovaných spisovatelů (zde pozor, tedy včetně některých nekanonizovaných spisů Božích proroků, nemusela jim chybět inspirovanost – Písmo se o nich výslovně zmiňuje – např. „knihy proroka Nátana a Gáda“; viz http://myty.info/rservice.php?akce=tisk&cisloclanku=2005010003 – kdyby se náhodou nalezly, pak by se nestaly součástí kánonu, ale stále by zůstaly „spisy Ducha proroctví“). Co se týče přesné terminologie, pak nemusíme nutně anulovat nějaké historicky užívané slovní spojení, jehož záměrem nebylo převzít jej „doslovně“ z bible. V bibli samé není celá řada slov, která běžně používáme („Trojjedinný Bůh“, „milénium“, „vrozený hřích“, Boží jméno „Hospodin“ není v hebrejském originálu, atd.) a vůbec nám to nevadí, protože nejde ani tolik o pečlivě propracovaný výraz, ale spíše co jím chceme říct. Na Slezsku i jinde se např. běžně dosud užívá výraz „duch prorocKÝ“ místo biblického „duch prorocTVÍ“ a nevšiml jsem si, že by právě tímto utrpěl duchovní život našich spolubratří.

  4. Danny Laufersweiler napsal:

    DOBRÉ SKUTKY KRISTOVY SPRAVEDLNOSTI V ŽIVOTĚ KAJÍCÍHO LOTRA ANEB MISIE PRACOVNÍKA EVANGELIA JEDENÁCTÉ HODINY, KTERÁ NEBYLA POŠKVRNĚNA HŘÍCHEM

    A jeden z těch zločinců, kteří viseli s ním, mu spílal a říkal: „Jestliže jsi Kristus, zachraň sám sebe i nás!“ Ale ten druhý mu odpověděl a KÁRAL HO slovy: „Ty se ani Boha nebojíš? Vždyť jsi ve stejném odsouzení! A MY JISTĚ TRPÍME SPRAVEDLIVĚ, protože dostáváme, co si za své skutky zasloužíme, ale TENHLE NIC ZLÉHO NEUDĚLAL.“ Tehdy řekl Ježíši: „PANE, vzpomeň si na mě, až přijdeš ve svém království.“(Luk 23,39-42 NBK)

    Promluva kajícího lotra k svému spoludruhu, nebyla nějakým podrážděným okřiknutím, nýbrž uznáním vlastní viny, naléhavým napomenutím svého druha i evangelizací. ČEP sice zde překládá „okřikl“, ovšem stejný řecký výraz (EPITIMAOO) jinde překládá jako „pokárat“ či „domlouvat“ (Luk 17,3; 2Tim 4,2) V Českém studijním překladu toto místo i s odvolávkou na řecky text zní takto: „Ale druhý ho NAPOMÍNAL“ – řecky orig.: Odpověděv však druhý, KÁRAJE ho řekl (Luk 23,40 ČSP). Okřikl tedy znamená – naléhavě domlouval, důrazně napomínal, pokáral – každopádně to bylo souladu s pokynem v Lev 19,17: „Neměj ve svém srdci nenávist vůči svému bratrovi. Přísně pokárej svého druha, ať kvůli němu neneseš hřích.“(ČSP).

    Případ kajícího lotra je vlastně stejný jako případ jiných opravdově obrácených lidí, kteří když vírou v Krista získají Jeho spravedlnost, tak se to projeví jako posvěcující pravda, která prakticky koná. Oni bezprostředně evangelizují své okolí, protože „Prvním podnětem obnoveného srdce je, aby také jiné přivedl ke Spasiteli.“(5T 386)

    „Zatímco přední mužové židovští ho zapírají a také učedníci pochybují o jeho božství, NAZÝVÁ ubohý lotr na prahu věčnosti Ježíše PÁNEM. Mnozí byli ochotni nazývat ho Pánem, když dělal divy a pak když vstal z hrobu; NIKDO HO VŠAK NEUZNÁVAL, KDYŽ VISEL UMÍRAJÍCÍ NA KŘÍŽI, KROMĚ KAJÍCÍHO LOTRA, který byl spasen v hodině jedenácté. LIDÉ STOJÍCÍ POD KŘÍŽEM ZASLECHLI, ŽE LOTR NAZVAL JEŽÍŠE PÁNEM. „(DA 750.751)

    „Taková VÍRA může být představena těmi, kteří přišli PRACOVAT NA VINICI O JEDENÁCTÉ HODINĚ a kterým se dostává STEJNÉ MZDY jako těm, kteří tam PRACOVALI mnoho hodin. LOTR žádal ve víře, s lítostí a zkroušeností. Prosil s vážností, jako by si plně uvědomoval, že Ježíš jej může spasit, jestliže bude chtít.“ (5BC 1125)

    Ellen White v Touze věků píše: „Člověk není obrácený, DOKUD se v něm nezrodí touha sdělit druhým, jakého vzácného přítele našel v Ježíši. SPÁSNÁ A POSVĚCUJÍCÍ PRAVDA NEMŮŽE ZŮSTAT SKRYTA V JEHO SRDCI. „(DA 141) Podobný výrok je i v Cestě ke Kristu: „Když někdo přijde ke Kristu, zrodí se v jeho srdci touha říct druhým, jak vzácného přítele našel v Ježíši; spásná a posvěcující pravda nemůže zůstat v jejich srdci zavřená. POKUD JSME ODĚNI SPRAVEDLNOSTI KRISTOVOU, A NAPLNĚNI RADOSTÍ, ŽE V NÁS PŘEBÝVÁ JEHO DUCH, NEBUDEME MOCI MLČET.“(SC 78)

    Skutky obráceného lotra nebyly jeho vlastní poškvrněnou spravedlností, nýbrž přirozeným nezadržitelným ovocem Kristovy spravedlnosti. Šlo zajisté o „Boží dílo“, vždyť přece i kající lotr byl stvořen „v Kristu Ježíši K DOBRÝM SKUTKŮM, KTERÉ BŮH PŘEDEM PŘIPRAVIL, abychom v nich chodili.“ (Ef 2,10 NBK) – vždyť „ve vás On působí to, CO JE V JEHO OČÍCH PŘÍJEMNÉ, skrze Ježíše Krista“. (Žid 13,21 NBK)

  5. Karolina napsal:

    Díky Denny,
    pochopila jsem.
    Sestra Ellen Whiteová je tedy jediným člověkem v křesťanství, mimo v bibli zmíněných osob, který obdržel prorocký dar. Její náboženské spisy, které máme k dispozici, byly inspirovány Duchem podobně jako bible a neobsahují pouze názory autorky, to lze najít pouze u nenáboženských spisů EGW (které to jsou?).
    Budu se muset nějak s touto problematikou poprat, to vše při vědomí, že více než třičtvrtě díla s.Whiteové je převzato odjinud a že byla dosud vydána pouze zřejmě menší část jejího díla.

  6. Karel Falta napsal:

    Danny Laufersweiler – Ptal jsem se Tě, jestli chápeš podstatu mé výtky. Budu si muset odpovědět sám: „Nechápeš.“ Já přeci neřeším inspiraci E.G.W., nýbrž Tvé označení spisů E.G.W., jako spisy Ducha proroctví.

    (K inspiraci E.G.W. snad jen poznámku – Pokud si to dobře pamatuju, tak sestra Whiteová popisovala i vznik sopek, ale vycházela z mylného poznání, které bylo poplatné době, ve které žila. Dnes by vznik sopek popisovala jinak. – Ale jak říkám, to já neřeším, sestra byla jistě inspirována Duchem k tomu, aby lidi přivedla ke Kristu a ne k pravému poznání jak vznikly sopky.)

    Co ale řeším a na co jsi zatím vůbec nereagoval, je to, co už psala i sestra Karolína. Danny, když se řekne spisy Ducha prorockého, co se Ti vybaví? Nejen Tobě se vybaví knihy E.G.W.. A to já právě pranýřuji. Duch proroctví neinspiroval pouze E.G.W., Duch proroctví inspiroval spoustu pisatelů před E.G.W. i po ní, takže buďto budeme všem literárním dílům, které inspiroval Duch proroctví, říkat spisy Ducha prorockého (a to se obávám toho, že nebude panovat všeobecná shoda na tom, jaká všechna literární díla jsou inspirována Duchem proroctví a museli bychom ta díla tzv. kanonizovat), nebo jim budeme říkat podle názvu knihy a podle autora, což považuju za schůdnější a rozumnější.

    Už tomu rozumíš?

  7. Marcelina Schwarzová napsal:

    Děkuji vám Danny L. i Lucie za vaše příspěvky k tématu, na jehož správném pochopení a přijetí závisí život věčný každého člověka.Mám za to,že není důležitější bod víry,ve kterém by Boží lid měl být tak pevně v pravdě zakotven.Jestliže tomu tak není,pak Boží lid nebude schopen nést „pravé evangelium“ tomuto světu….Lucie napsala:“Kdo touží po pravdě,získá pravdu.“A je třeba uvědomit si,že pravda je jen jedna,ta Boží.Neexistuje totiž „naše pravda“ nebo někoho jiného.Pán Ježíš řekl: JÁ JSEM PRAVDA…..To znamená,že bychom ho měli poslouchat.Otázkou je,jestli po ní „toužíme“,anebo se chceme řídit tou „naší pravdou“,která neexistuje,protože pravdou není.Když tvrdím,že věřím pravdě,řikám,že věřím Kristu.Když tedy věřím Kristu a přitom mám snahu potírat jasné výroky „Božího Slova“ a „Jeho Ducha“,jejichž jediným záměrem a cílem je naše spasení,pak by bylo čestné přiznat si,že už nevěřím pravdě-Kristu.Nemám zde na mysli ty,kteří ještě nepřijali,protože poznání pravdy teprve zkoumají.Píši zde o vědomých odpůrcích pravdy.Přestože ji poznali v pravém světle,snaží se ji převrátit k obrazu svému.A důvod?Ono je to pohodlnější, než zápasit o víru a zbožnost na úpěnlivých modlitbách.Potom to však už není pravda Boží.A co není z Boha,je lež.A kdo je otcem lži,všichni víme.Pak je i jasné,komu tím sloužíme.Přemýšlejme vážně o tom.Věřit,že Kristus je a zemřel za naše hříchy,to nás nespasí.Ale důvěřovat Kristu,tzn.poslouchat ho za všech okolností i tehdy,když nám to není vlastní nebo nechápeme,to je víra a skutek v jednom,to je projevená láska k Bohu.Takovou víru můžeme každý den všichni vybojovat na kolenou-na nich se odehrává ten největší boj.VĚŘÍTE TOMU?Když ano a učiníte tak,máte vyhráno na každý den až do příchodu Pána Ježíše.Pak místo reptání a napadání Božího Slova a spisů EGW a jejich zkreslování ,nastoupí pokora,tichost a bezmezná láska a poslušnost,která nám bude radostí a ne břemenem.Nespokojenost se projevuje tam,kde je tma.A kde je tma,tam není Boží přítomnost .Největším problémem Božího lidu dnes je absence modlitby a studia Božího Slova do hloubky s posvěcením Božím Duchem.Kdyby tomu tak nebylo,byl by Boží lid na jiné úrovni,jeho křivka na grafu by směřovala nahoru a ne dolů,jak je vidět v rodinách a shromážděních.Přeji nám všem Boží moudrost na cestě víry

  8. Danny Laufersweiler napsal:

    K tématu otázek br. Karla a s. Karlolíny, zda je oprávněné považovat některé spisy Ellen G. Whiteové za neinspirované nebo považovat některé části těchto spisů inspirované jen v nějaké míře

    Tyto otázky nelze řešit izolovaně. Existuje např. celá řada způsobů jak nesprávně přistupovat i k Písmu svatému. Jedním z nich je rozlišování, které části Písma jsou inspirovány a které nikoli či příbuzný omyl, t.j. rozlišování míry inspirace u různých částí Písma. CASD neuznává teorie, které počítají s rozdíly ve stupních ve stupních inspirace – inspirace buď je, nebo není – nic mezi tím (tak jako např. žena nemůže být jen trochu těhotná) a to i v případě spisů Ellen G. Whiteové. Přesně tentýž postoj o obojím zastávala i EGW – viz 1SM 23; http://www.ellenwhiteova.cz/vybrana-poselstvi-svazek-prvni/1-inspirace-prorockych-pisatelu-1sm-15/

    Už v její době bylo totiž v naší církvi nemálo lidí, kteří se, kteří v jejich spisech pokoušeli rozlišovat to, co je od Pána a co je údajně jen jejím vlastním neinspirovaným názorem. Ježíš ji ovšem velmi často vybízel, aby proti takovému nesprávnému pojetí vytrvale bojovala (nalezl jsem okolo dvacítky výroku tohoto typu; některé jsou shromážděny v 3 SM 68 -70; http://www.ellenwhiteova.cz/vybrana-poselstvi-svazek-treti/9-urcovani-usudku-sestry-whiteove-a-slovo-pane/ Ellen Whiteová rovněž odmítla rovněž propracovanější formu tohoto pojetí, které se pokoušelo svévolně rozlišovat mezi obsahem jejich vidění a jinými jejími texty, které bezprostředně nesouvisely s jejími viděními (viz 5T 683.687-688). Důvody takových to selektivních, rozlišovacích pokusů zpravidla souvisely s chybným postojem, který bychom mohli označit jako vybíravá poslušnost.

    „Někteří ve snaze podpořit své vlastní stanovisko, předloží ze Svědectví výroky, které podle jejich mínění potvrzují jejich názory a přikládají jim co největší váhu. ALE MÍSTA, KTERÁ NESCHVALUJÍ JEJICH ZPŮSOB JEDNÁNÍ ANEBO SE NESHODUJÍ S JEJICH POHLEDY, PROHLÁSÍ ZA NÁZOR SESTRY WHITEOVÉ. Popírají tak nebeský původ Svědectví a kladou je na stejnou úroveň s jejich vlastním úsudkem.“{5T 688}

    O svých spisech (včetně těch, které byly prozatím v archívu připravené k zveřejnění) prohlásila, že jejich působení bude trvat do konce času a že jde o slova, která jí dal Pán.

    „V těchto posledních dnech bylo našemu lidu dáno hodně světla. Bez ohledu na to, zda můj život bude zachován, MÉ SPISY BUDOU NEUSTÁLE HOVOŘIT, a jejich působení bude pokračovat AŽ DO KONCE ČASU. MÉ SPISY JSOU uspořádány V ARCHÍVU, a i když nebudu na živu, SLOVA, KTERÁ MI DAL PÁN, BUDOU STÁLE ŽIVÁ a budou promlouvat k lidu. {1SM 55.5} — Letter 371, 1907

    Jedinou část svých spisů, o kterých je známo, že je považovala za neinspirované, byly ty, které se týkaly všedních – obecných, nenáboženských témat.

    Rozlišování mezi obecnými a náboženskými náměty. – „Jsou doby, kdy se musí vyložit obecné věci, kdy mysl musí zaměstnávat obecné myšlenky, MUSÍ SE PSÁT OBECNÉ DOPISY A POSKYTOVAT OBECNÉ INFORMACE, které přicházely od jednoho pracovníka ke druhému. TAKOVÁ SLOVA U TAKOVÉ INFORMACE SE NEZÍSKÁVAJÍ ŽÁDNÝM VNUKNUTÍM DUCHA BOŽÍHO. Občas se kladou otázky, které se VŮBEC NETÝKAJÍ NÁBOŽENSKÝCH NÁMĚTŮ, ale musí se na ně odpovědět. Hovoříme o domech, o pozemcích, o obchodech, které se mají provést, o umístěních našich institucí, jejich výhodách i nevýhodách.“ /3SM 58; MS 107, 1909. (Viz 1SM 39)/

  9. Karel Falta napsal:

    Lucie napsal:
    12.2.2013 v 21:33
    „Jestliže souhlasíte, pak nerozumím opozici vůči příspěvkům bratra Dannyho.“

    Lucie, abychom si rozuměli, chci se zeptat v čem spatřuješ opozici vůči příspěvkům bratra Dannyho?

    Díky Karel F.

  10. Danny Laufersweiler napsal:

    VŠE POUHÁ MILOST A NAŠE ODPOVĚDNOST
    (pokus o vysvětlení myšlenky, že naše spasení – ospravedlnění i posvěcení – je cele Božím vlastním dílem a přesto se neděje bez naší spoluodpovědnosti a to i v případě našeho ospravedlnění)

    Základní teze: Bůh od nás očekává skutky – činy naši vůle, mnohem dříve než dojde k Jeho dílu našeho posvěcení, tedy než přijdou ty skutky, jež se díky víře objeví v našem životě po našem ospravedlnění.

    Ikdyž Písmo sv. na mnoha místech jasně učí, že Ježíš je zdroj vší naděje, že spasení je Boží iniciativa a Jeho dílo od začátku až dokonce, že spasení je cele darem Boží milosti bez jakýchkoli lidských zásluh, nároků, chlouby či spoléhání na lidské skutky, tak Písmo rovněž učí, že AKT OSPRAVEDLNĚNÍ (ODPUŠTĚNÍ HŘÍCHU) SE NEDĚJE BEZ URČITÉ LIDSKÉ SPOLUPRÁCE. Dokonce ještě dřív než dílo ospravedlnění může začít, tak člověk musí nejprve odpovědět na Boží přitahování ke Kristu (Jan 6,65) a PŘIJÍT K NĚMU (Jan 6,37). Taktéž při přijímaní odpuštění nesmí člověk zůstat nečinný, ale MUSÍ MÍT PODŘÍZENOU VŮLI – potřebuje uposlechnout Kristův hlas a OTEVŘÍT MU DVEŘE (Zj 3,20). Rovněž při pokání, (které darem Boží dobroty a sami ze sebe jej nemůžeme vypůsobit – Ř 2,4;Sk 5,31), jsme to my, kdo to POKÁNÍ MUSÍ UČINIT – „Nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete“ (Luk 13,3). Přitom činit pokání znamená mnohem víc, než jen pociťovat lítost. ČINIT POKÁNÍ ZNAMENÁ OPUSTIT STARÉ NIČEMNÉ POSTUPY, zříci se hříchu i lásky k němu a ROZHODNOUT SE JÍT OPAČNÝM SMĚREM k lásce Boží) – „Svévolník ať OPUSTÍ SVOU CESTU, muž propadlý ničemnostem svoje úmysly; nechť SE VRÁTÍ k Hospodinu, slituje se nad ním, k Bohu našemu, vždyť odpouští mnoho.“ (Iz 55,7). Odpuštění hříchu je Boží dar, ale my MUSÍME O ODPUŠTĚNÍ PROSIT A VYZNAT NAŠE HŘÍCHY – „Tak tedy PROSTE Boha o shovívavost, aby se nad námi smiloval.“ (Mal 1,9); „kdo je(hříchy) VYZNÁVÁ a OPOUŠTÍ, dojde slitování“ (Př 28,13). Musíme prodat VŠECHNY BLÝSKAVĚ PŘITAŽLIVÉ PERLY STARÉHO ŽIVOTA (tedy VZDÁT SE OBLÍBENÝCH ŠPATNÝCH NÁVYKŮ), abychom získali tu jedinou nejdražší perlu – Kristovu neposkvrněnou spravedlnost.

    DOKONCE I SAMOTNÝ PROJEV DARU VÍRY V KRISTA JE PODLE KRISTA SAMÉHO ČINEM, KTERÝ VYŽADUJE BŮH – Ježíš jim odpověděl: „TOTO JE SKUTEK, KTERÝ ŽÁDÁ BŮH: ABYSTE VĚŘILI v toho, koho on poslal.“(Jan 6, 29). Víra je sice dar, ale je jí potřeba uplatnit. Tedy i VÍRA SAMOTNÁ JE PROJEVEM POSLUŠNOSTI, např. i ap. Pavel říká, že tajemství evangelia národy „poslušně přijali vírou“ (Řím 16,25.26). Nejen akt podřízení vůle, ale i náš čin víry určitě nemá jakoukoli záslužnost – není naším Spasitelem, ALE BEZ TOHO VŠEHO OSPRAVEDLNĚNÍ NENÍ UDĚLENO. Božím darem je „CHTĚNÍ i činění“, ovšem my musíme s bázní a třesením pracovat na svém spasení – „uvádět je ve skutek“. (Fil 2,12.13). Bohem darovaná touha po spasení se musí v konečném důsledku projevit jako akt naší vůle – „KDO CHCE, NABER vody života zadarmo“ (Zj 22,17).

    Na závěr bych chtěl podtrhnout dvě myšlenky: 1) sami o sobě – bez Krista – jsme absolutně neschopni se zachránit z moci hříchu či trestu za něj 2) i všechny naše lidské síly, které jsou námi použity jsou taktéž Božím darem (nemůžeme Bohu dát nic, co On by již předtím do nás nevložil – viz 1 Par 29,14) a proto zůstává v naprosté platnosti protestantská zásada SOLA GRATIA – vše POUHÁ MILOST.

    P.S. Zásadu lidské odpovědnosti v Božím díle spasení uznal i takový „doktor milosti“ antipelagián Augustin, když v traktátu „O milosti a svobodné vůli“(r. 427) výstižně napsal: „Ten, který tě stvořil bez tebe, NEOSPRAVEDLNÍ TĚ BEZ TEBE. On tě stvořil bez tvého vědomí, ale NEOSPRAVEDLNÍ TĚ BEZ TVÉHO SOUHLASU.“ (Sermo 169, 11,13 – PL 38, 923). V knize „Víra a skutky“(brzy vyjde v nakl. Advent-Orion) Ellen Whiteová napsala: „Bible učí, že všechno, co se týká našeho spasení, závisí na našem způsobu jednání. Jestliže zahyneme, bude zodpovědnost spočívat cele na nás.“ (FW 48)

  11. Lucie napsal:

    Teď se dívám, že jak jsem psala ten tok myšlenek v předchozím příspěvku, tak to mohlo vyznít trochu jinak než jsem chtěla říct.

    „…Skutek pak už dále jen chápu jako projev tohoto přijetí srdcem. Jestliže jsem přijal Kristovu lásku, mohu ještě dále >VĚDOMĚ páchat zlo? Ano..< na cestě ke spasení se člověk dopustí velkého množství chyb a mnohé věci si neuvědomí vlivem životních zkušeností, povahy, kultury, výchovy, socializace atd…."

    nechtěla jsem tím říct "Ano, mohu stále páchat zlo VĚDOMĚ." Právě naopak – to měla být řečnická otázka. Člověk, který přijal Krista již nemůže konat zlé skutky vědomě, protože by mu to způsobovalo velikou bolest a vzdálení se Kristu. A přestože se člověk může dopustit nějakého přestupku nevědomě (např. spousta lidí neví hned od začátku, že jíst vepřové není podle Božího příkazu), pak stejně v průběhu duchovního růstu mu bude tato pravda zjevena a pak je opět na něm, zda příjme Boží doporučení, zda bude následovat Ježíšův příklad.

    Chci tedy říct, že se nemůžeme vymlouvat, pokud je pravda zjevná! Díky však Pánu, že respektuje naše možnosti a schopnosti, a ukazuje nám cestu a dává postupné porozumění. Kdo touží po pravdě, získá pravdu. 🙂

  12. Lucie napsal:

    Jestliže souhlasíte, pak nerozumím opozici vůči příspěvkům bratra Dannyho. Je mi líto, když vidím jak spoustě advetistů vyskakují málem puchýře už při zmínce jakéhokoliv citátu sestry Whiteové. Ona skutečně právem naléhala na důležitost porozumění tematice SPASENÍ Z VÍRY – totiž, že skutky nás nespasí, ale bez nich není víry – neboť skutkem se víra projevuje. Mě zvláště citáty EGW, i ty z Bible uvedené bratrem Dannym jsou velkým světlem k porozumění a jsem za její dílo Pánu vděčná. Mám dojem, že ta důležitost poselství některým lidem uchází a setkala jsem se i s takovými lidmi, kteří tvrdí „jsem jen člověk, lepší už nebudu, tak proč bych se snažil, vždyť mě přikrývá milost Kristova“. Je to škoda, protože takoví lidé nejspíš nepochopili princip Boží milosti a ještě ji nepřijali celým srdcem.
    Je mi líto, když vidím že je dílo Ellen Whiteové odmítáno a její principy nejsou brány vážně – protože světlo skrze ni svěřené bylo stavebním kamenem církve adventistů. Chci říct, že nemůžeme její rady přijímat slepě a fanaticky, ale už vůbec bychom ho neměli samospravedlivě odmítat. Porozumění dává Bůh. Měli bychom její principy přijmout v praktickém životě a důvěřovat jejímu duchovnímu výkladu – protože to je ta nejdůležitější zpráva pro poslední dobu. Bůh nám svěřil co se bude dít a jak se na to můžeme připravit, a bylo by k naší velké škodě toto světlo odmítat.

  13. Kurt Müller napsal:

    Milé sestry a bratři, cokoliv jste učinili…Bude se Pán Ježíš ptát, zda byli adventisty
    Láska k lidem, která je podmíněna láskou k Bohu (bez toho to ta pravá láska asi nikdy nebude, i když nechci označit lidi, kteří činí dobro bez víry v Boha za méněcenné) nerozlišuje na pravé a nepravé, na extremisty a radikály, ale na potřebné a soběstačné. Nikoho z nás nenapadne dávat bohatému člověku, co nepotřebuje nebo potřebuje. Domnívám se, že vztah víry a skutků už vyřešil za nás apoštol Pavel. Skutky bez víry nemohou nikoho zachránit a víra bez skutků
    (bez možných skutků) je rovněž mrtvá. To je právě vidět na údělu těch dvou skupin lidí z podobenství u Mat. 25. Lidé z obou skupin byli překvapeni – kdy jsme tě viděli. Jedni nepřemýšleli nad tím, zda mají nebo nemají pomáhat a prostě pomohli, protože víra v Ježíše krista, víra v Boha, láska k Bohu vede k lásce k bližním a bylo jim líto bližních. I když sami možná nezažili, co je hlad, strádání, myšlenka, že někdo trpí nedostatkem je vedla ke skutkům milosrdenství. Ta druhá skupina měla možná víru, správnou teologii, prováděli poctivě náboženské úkony vyžadované církví, jistě chodili v sobotu do shromáždění, dávali desátky, dary a žili i poctivým způsobem života, ale milovali jen sebe, viděli jen svou slávu, své umění, svou velikost. Nedovedu si vůbec představit, že by se někdo z nás z upřimnosti své duše modlil k našemu Bohu a chtěl, aby v něm obnovil svůj obraz a patřil pak mezi tu skupinu věřících, kteří milovali jen sebe. Ten omyl začíná už v okamžiku, kdy se o sobě domnívám, že jsem veliký, že jsem dokonalý, stejně jako u případu farizeje. V Písmu máme ještě jedno místo – Pane, pane, copak jsme v tvém jménu nekázali, divů nečinili, ďáblů nevymítali? Není to obrovské varování pro mnoho z našich adventistů? Otázkou je, zda čtou Písmo, protože při čtení tohoto verše bychom se opravdu a upřímně měli zamyslet – nejsem to já?

  14. Karel Falta napsal:

    K tomu, co napsala Lucie 11.2.2013 v 17:44, dodávám své Amen.

  15. Jaro Novota napsal:

    Ahoj Lucie,
    aj keď je dlhý, páči sa mi tvoj príspevok.

  16. Lucie napsal:

    Dobrý den, tato konverzace mi příjde tak trochu jako o červené karkulce. Připadá mi, že se to mezi adventisty velmi řeší: spasení ze skutků či z víry. Přitom mi příjde ta věc tak jednoduchá. Spasení z víry považuji tak jednoduše, jak je v Bibli řečena: Uvěříš a jsi spasen. Parafrázovala bych „přijmeš-li srdcem, jsi spasen“. Skutek pak už dále jen chápu jako projev tohoto přijetí srdcem. Jestliže jsem přijal Kristovu lásku, mohu ještě dále VĚDOMĚ páchat zlo? Ano.. na cestě ke spasení se člověk dopustí velkého množství chyb a mnohé věci si neuvědomí vlivem životních zkušeností, povahy, kultury, výchovy, socializace atd. Ale věřím, že obrácený člověk se touží přiblížit Kristu, a touží být „jako On“.
    Modelová situace: najdu peněženku s doklady, co udělám? Nechám si peníze a doklady vyhodím a nebo ji zanesu včetně obnosu na policii, neboť přemýšlím, jak takový člověk dožije do konce měsíce bez peněz? Ten, který „přijal srdcem“ se zeptá „co by udělal Kristus? – a pak už takový skutek není ze mě, ale z Krista! Většina lidí by si peníze nechala, ale Kristus ve mně působí, abych udělal co je správné. A to je ten skutek. Skutek z víry. To znamená, že víra „JE ZJEVENA VE SKUTCÍCH“. Ten skutek samotný mě nezachrání – ale naopak: zabrání tomu, aby mne špatné rozhodnutí vzdálilo od Krista. Věřte mi totiž, že když peníze vezmu a doklady vyhodím, do večera mě začne tak kousat svědomí, budu se chytat za hlavu a přát si abych na tom místě byl ještě jednou a zachoval se správně. Budu myslet na toho člověka, že má teď možná potíže a já jsem mu vzal peníze abych si „něco užil“ ale co když on z nich živí rodinu? A to mě dostane do bolestného stavu bez Boha.
    Občas mi však příjde že mnoho adventistů má pocit, že „kleknu, pomodlím se a napravím své svědomí – už jsem to provedl a nevrátím to zpět“. Až doposud je to správné. Ale je správné, když půjdu a za ty peníze si koupím nové boty, nebo golfovou hůl do sbírky? To už asi ne… To se už neshoduje s mou prosbou o odpuštění. Proto protřebujeme Ježíše – aby v On vírou v nás konal skutky.
    Teď prosím, abyste nerozebírali peněženku, golfovou hůl ani ubohého člověka bez peněz- a už vůbec prosím nespekulujte, zda podle peněženky Luois Vuitton hádám že byl člověk jistě majetný a tak mu jeho hloupých 5 tisíc nebude chybět. Byl to jen banální příklad každodenního rozhodování.
    Tím chci říct, že chápu co chtěl bratr Danny říct, a jakou myšlenku předkládá: totiž „spasení z víry projevující se skutky“. Ne skutky – „záslužnými činy a ovacemi“ ale „tichým projevem toho, že jsem přijal Krista“. Tak jsem také pochopila tuto problematiku ze spisů sestry Whiteové.
    Chápu že se mnoho adventistů brání i tomuto pojetí, protože všichni chybujeme (většinou nevědomě a žel i v důležitých životních rozhodnutí), ale nevěřím že tak činíme vědomě. A jestliže se naše rozhodnutí ukáže být špatným, pak máme „Krista přímluvce“. Je ale těžké přijmout že jsme sami chybující a proto se občas vymlouváme a snažíme se zbavit zodpovědnosti. Cestou ke spasení je však přijmutí zodpovědnosti a odpuštění. Je to krásná teorie a zní to jako bychom to měli umět hned. Ale myslím že je to celoživotní proces. Sama bych v tomhle chtěla být pevná a umět přijmout odpovědnost okamžitě. Ale jsem jen člověk. Vírou pak doufám že mi Pán pomůže s touto slabostí a naučí mě jednat „dobře“ a když už to všecko pokazím, pak hlavně za to přijmout odpovědnost.

    Pokud jde o spisy Ellen Whiteové, věřím že jsou inspirovány Duchem a že nám předkládají důležité PRINCIPY. Mnohdy jsou i lehce podbarvené dobou, a když bych třeba chtěla například brát rady ohledně odívání naprosto doslova, asi bych z toho měla trauma. Ve viktoriánském oblečení bych se zrovna necítila v dnešní době nejlépe. Přesto jsem však zachytila nejdůležitější princip v tomto tématu, totiž opět a zase: vše co děláme, abychom dělali s láskou a to by mělo platit i v odívání. Proto bych neměla usilovat aby mé oblečení vyjadřovalo pýchu a neměla bych se v něm pyšně ani cítit. Dále by pak mělo být kvalitní a s ohledem na zdravotní principy (naštěstí se v dnešní době upnuté korzety už nenosí!) a nejspíš nebude vhodné oblékat se jako svůdnice (a pak se divit že muži nekoukají při rozhovoru do očí). Tolik opět k příkladu. Nechtěla bych však zabřednout do konverzace o druhotnosti oděvu. Ano, oděv už vůbec není otázka spasení ale může být ukazatelem změny která proběhla v již obráceném srdci (např. přestanu chodit jako prasátko atd.)
    Spisy Ellen Whiteové jsou velmi dobrým vodítkem a můžeme v nich najít dobrý princip, ať jsou jakkoliv staré. Vím že jsou dnes adventisty dost odmítány a přijde mi, že některé rady jsou brány občas i tak trochu fanaticky. Například: „šetřit se solí“ a proto se fanatik (pardon, nechci nikoho urazit, ale nenapadá mě teď jiné oslovení) rozhodne nesolit vůbec. Jak to dopadne? V důsledku neschopnosti zadržet vodu a špatné funkce nervové a trávicí soustavy se tělo zhroutí.
    Prostě to chce brát všechny rady s rozumem.

  17. Karel Falta napsal:

    Danny Laufersweiler napsal:
    8.2.2013 v 12:38
    „Ani sestra Ellen G. Whiteová termín „Duch proroctví“ nevztahuje toliko pouze na své dílo a spisy (1SM 27).“

    No, já tedy nevím, jak to tenkrát znělo v angličtině a je mi jasné, že se dříve v češtině používaly všelijaké výrazy (viz. kraličtina). V dnešní češtině ale považuji rovnítko mezi spisy E.G.W. a spisy Ducha proroctví přinejmenším nevhodné.

    Podívej Danny, když kazatel káže, neřekne: „Nyní budu číst z Ducha proroctví, otevřete si Bibli, Daniel druhá kapiola…“
    Kniha Daniel je jistě inspirována Duchem proroctví, je uznána za kanonickou knihu a přesto jí nenazýváme Duchem proroctví.

    Pokud to chápu dobře, tak Duch proroctví je vlastně Duch Boží, který inspiruje různé pisatele. Jistě inspiroval i sestru Whiteovou, ale ne vše co napsala sestra Whiteová inspiroval Duch proroctví.

    Chápeš Danny aspoň podstatu mé výtky?

    Přidávám pro zamyšlení jeden výrok sestry Whiteové –
    „Slova, která řeknu v soukromém rozhovoru lidé opakují tak často, až jim přisoudí úplně jiný smysl, než mají…Bojím se mluvit i dokonce se svými přáteli, protože potom slyším : „Sestra Whiteová řekla to, nebo sestra Whiteová řekla ono. Lidé má slova překrucují a špatně vykládají. Docházím proto k závěru, že si Pán přeje, abych nenavštěvovala velké shromáždění a odmítala soukromé rozhovory. Mé výroky se šíří v tak překroucené podobě, že jsou pro mě nové a cizí. (3SM 82.83)

  18. Karolina napsal:

    Trochu jsem čekala, že Dan bude jako první reagovat dlouhým vysvětlujícím příspěvkem 🙂
    Přesto mám pár postřehů-k bodu 1)
    Je hezké, že s. Whiteová přiřazuje svoje dílo „ducha proroctví“ k biblickým postavám, věříme ale,že duchovní dary jsou v církvi zastoupeny dodnes, zcela jistě se tedy tento dar měl projevit a projevovat dodnes v křesťanské církvi. Proto mám otázky, u koho se tento dar ještě projevil a projevuje, jak jej rozpoznat? Nebo si mám myslet, že za dva tisíce let existence křesťanství se tento dar projevil pouze u EGW?
    Zůstává také otázka, na kterou snad někdy odpověď dostanu-je vše, co s.White napsala pod vlivem Ducha, nebo jsou některé části pouze její vlastní interpretace věcí? Jak to poznat?
    Text Zj 19:10 z EB je :Kdo vydává svědectví Ježíšovi, má ducha proroctví.
    Pokud tedy správně chápu, ducha proroctví měl autor Zjevení Jan a měli jej i někteří jeho bratři v Kristu.Podle mne nejde tedy o svědectví Ježíšovo,tj.svědectví Ježíše samotného, ale jde o svědectví Jana a dalších Ježíšovi, což je rozdíl.
    2) ve svém předešlém příspěvku jsem spíše reagovala na pojem „spravedlnost“, který byl charakterizován jako „dělání správných věcí“, než na problematiku víry a skutků. Mám za to, že spravedlnost v bibli je spojena těsněji s vírou, než skutky.
    3) to měl tedy kající lotr docela kliku, že okřikl spoluvisícího a oslovil Krista jako Pána, jinak by dobré skutky neměl…no, Kristus jej spasil a naštěstí neřekl, že je to za to, že se jej zastal.Ale co s těmi, kteří to prožijí pouze v srdci, nebo v situaci, kdy dobrý skutek už nemohou či nestihnou udělat? Ellen Whiteová píše, že lidé nemohou být spaseni bez dobrých skutků, nechci toto její vyhlášení radikalizovat, ale přece jen vidím, že spasení založeno plně na Kristu, jeho milosrdenství než na dobrých skutcích, které jsou nakonec vždy poskvrněny hříchem.

  19. Jirka Pospíšilík napsal:

    Jen pro úplnost, lotr na kříži také uvěřil, že Pán Ježíš vstane z mrtvých a ujme se svého království. Uvěřil, že Ježíš Kristus ten ukřižovaný je jeho osobní Spasitel. (Luk 23,42) Jak uvedl bratr Danny.

  20. Danny Laufersweiler napsal:

    1)Ani sestra Ellen G. Whiteová termín „Duch proroctví“ nevztahuje toliko pouze na své dílo a spisy (1SM 27). Zcela jednoznačně jej používala pro mnohé jiné, kteří byli Kristem obdařeni „Duchem proroctví“ – viz např. Enoch(PP 85), Simeon(DA 55), Silas(AA 203) atd. Ellen G. Whiteová také jasně ukazuje, že „svědectví Ježíšovo“ ze Zj 19,10 je svědectví Krista samého – poselství OD Něj předávané Jeho služebníky proroky: „Je to HLAS KRISTŮV, který K NÁM PROMLOUVÁ ve Starém zákonu. »Svědectví Ježíšovo je Duch proroctví.« (Zj 19,10).“ (PP 367).

    2)Tak jak Písmo svaté naprosto jasně učí, že nebudeme zachránění za skutky či díky nim (Tit 3,5), tak naprosto jasně učí, že nebudeme zachránění bez nich a všichni budeme souzení podle nich:

    Závěr všeho, co jsi slyšel: Boha se boj a jeho přikázání zachovávej; na tom u člověka VŠECHNO závisí. VEŠKERÉ DÍLO Bůh postaví před soud, i vše, co je utajeno, ať dobré či zlé. (Kaz 12,13.14)
    Svou tvrdostí a nekajícnou myslí si střádáš Boží hněv pro den hněvu, kdy se zjeví spravedlivý BOŽÍ SOUD. On ‚odplatí KAŽDÉMU podle jeho skutků‘. TĚM, KTEŘÍ VYTRVALOSTÍ V DOBRÉM JEDNÁNÍ hledají nepomíjející slávu a čest, DÁ ŽIVOT VĚČNÝ. (Řím 2,5-13)
    A hle, kdosi k němu přišel a zeptal se ho: „Mistře, CO DOBRÉHO MÁM DĚLAT, ABYCH ZÍSKAL VĚČNÝ ŽIVOT?“ On mu řekl: „Proč se mě ptáš na dobré? Jediný je dobrý! A CHCEŠ-LI VEJÍT DO ŽIVOTA, ZACHOVÁVEJ PŘIKÁZÁNÍ!“ Otázal se ho: „Která?“ Ježíš odpověděl: „Nebudeš zabíjet, cizoložit, krást, křivě svědčit, cti otce a matku, miluj svého bližního jako sám sebe.“ (Mat 19,16-19)
    Kdo věří v Syna, má život věčný; KDO VŠAK NEPOSLOUCHÁ SYNA, NESPATŘÍ ŽIVOTA, ale Boží hněv spočívá na něm.“(Jan 3,36 Žil.)
    Kdo zvítězí a SETRVÁ V MÝCH SKUTCÍCH až do konce, tomu dám moc nad národy (Zj 2,26)

    Radujme se a jásejme a vzdejme mu chválu; přišel den svatby Beránkovy, jeho choť se připravila a byl jí dán zářivě čistý kment, aby se jím oděla.“ TÍM KMENTEM JSOU SPRAVEDLIVÉ SKUTKY SVATÝCH. (Zj 19,7.8)
    Dítky, ať vás nikdo neklame: Spravedlivý je ten, kdo ČINÍ spravedlnost – tak jako on je spravedlivý. (1 Jan 3,7)

    Co je platné, moji bratří, když někdo říká, že má víru, ale přitom nemá skutky? MŮŽE HO SNAD TA VÍRA SPASIT? /…/ Stejně tak i víra, není-li spojena se skutky, je sama o sobě mrtvá. (Jak 2,14.17)
    „Každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně.“(Mat 3,10)

    Boží soud bere samozřejmě do úvahy pohnutky – „Tu poznají všechny církve, že já vidím do nitra i srdce člověka, a každému z vás odplatím podle vašich činů.“ (Zj 2,23). Bůh si nikdy nepřál „mrtvé skutky“(Žid 9,14), vždy přál „POSLUŠNOST VÍRY“(Řím 1,5), prostě „aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu“(Jan 3,21), že jde o „ovoce Ducha“(Gal 5), protože „cokoli není z víry, je hřích“(Řím 14,21).

    3) Tvrzení, že ukřižovaný kající lotr nestačil již vykonat žádné dobré skutky je běžně rozšířeným omylem. Tento lotr na přinesl „ovoce hodné pokání“(Mat 3,8) – byl jediný kdo ukřižovaného Krista nazval Pánem (Luk 23,42) a vydal svědectví (evangelizoval) ukřižovanému „spolulotru“ o Kristu – „on nic zlého neudělal“(Luk 23,41).

  21. Karolina napsal:

    Myslím, že Karel má pravdu. Duch Boží dává dary, jeden z nich je dar prorocké řeči, prorocký dar. Věříme jako církev, že se tento dar projevil v díle Ellen Whiteové, ale určitě není možné říci, že skrze nikoho jiného se neprojevil.
    Problém je, jak poznat projev prorockého daru v díle EGW -zda je tomu v celém díle, nebo v některých částech, to mi nebyl schopen nikdo říci. Spíš se na mne někteří podezřívavě dívali, že vůbec o některých pasážích či spisech pochybuji.
    Přidávám se tedy ke Karlovi v tom smyslu, že nelze ztotožňovat s.Whiteovou s darem proroctví, ale byla, stejně jako jiní, inspirována Duchem, je třeba hledat kde a do jaké míry.
    Ještě připomínku k pojmu „spravedlnost“, který Dan z díla EGW charakterizoval např. jako „dělání správných věcí“. Pokud si zadáme toto slovo do vyhledávače v bibli, objeví se mnoho textů, myslím, že to nelze takto jednoduše pojmout. Přiznám se, že jsem z nich spíše pochopila spravedlnost jinak,ani ne v souvislosti s „děláním, ale spíše v souvislosti s vírou, než skutky.
    Taky přemýšlím o lotrovi na kříži a takových „lotrů“ v historii lidstva bylo, je a bude. Jaké byly jeho a jejich dobré skutky? Opravdu nemohou být někteří spaseni bez těchto „dobrých“ skutků? Nezáleží spíše na pohnutkách?
    Otázek by bylo asi více,myslím, že to stačí.

  22. Karel Falta napsal:

    Danny Laufersweiler napsal:
    6.2.2013 v 05:33
    „Před časem jsem vyhledal ve spisech Ducha proroctví…“

    Na tento „adventistický sleng jsem alergický! E.G.W. není Duch proroctví! Sestra Whiteová byla inspirována Duchem proroctví. V tom vidím VELKÝ rozdíl.

    Jinak díky Miki za odpověď a za upřesnění.

  23. Danny Laufersweiler napsal:

    Před časem jsem vyhledal ve spisech Ducha proroctví pár odstavců, ukazujících, že pravá spasitelná víra se v našich životech projevuje skutky Kristovými – mimo jiné jako NEZBYTNÝ DŮKAZ, že jsme spasení přijali:

    „Spravedlnost znamená konat správné věci. PROTO BUDOU VŠICHNI SOUZENI PODLE SVÝCH SKUTKŮ. V našich činech se projevuje naše povaha. SKUTKY UKAZUJÍ, JE-LI VÍRA PRAVÁ. Nestačí jen věřit, že Ježíš Kristus neklamal a že náboženství Bible není chytře vymyšlenou pohádkou. Můžeme věřit, že jméno Pána Ježíše je jediným jménem pod nebem, ve kterém můžeme být spaseni, a přesto jej nemusíme ještě vírou přijmout za svého osobního Spasitele. Nestačí jen přijímat pravdu teoreticky, nestačí pouze vyznávat Krista a zapsat své jméno do seznamu členů církve. “Kdo zachovává jeho přikázání, zůstává v Bohu a Bůh v něm; že v nás zůstává, poznáváme podle toho, že nám dal svého Ducha.” “Podle toho víme, že jsme ho poznali, jestliže zachováváme jeho přikázání.” 1. Janův 3,24; 2,3. To je projev pravého obrácení. ŽÁDNÉ VYZNÁNÍ NÁM NENÍ NIC PLATNÉ, POKUD SE KRISTUS NEPROJEVUJE V NAŠICH SKUTCÍCH SPRAVEDLNOSTI. Pravda má být zakořeněna v lidském srdci. Musí ovládat mysl a řídit sklony. Boží zásady mají proniknout celou povahou. VE SVÉM KAŽDODENNÍM ŽIVOTĚ MÁME USKUTEČŇOVAT I TY ZDÁNLIVĚ NEJMENŠÍ ZÁSADY BOŽÍHO SLOVA.“(COL 312)

    „I KDYŽ DOBRÉ SKUTKY NESPASÍ ANI JEDNU DUŠI, PŘESTO JE NEMOŽNÉ, ABY BYLA JEDINÁ DUŠE SPASENA BEZ DOBRÝCH SKUTKŮ. Bůh nás spasí, ale platí přitom zákon, že musíme prosit, abychom mohli dostat, hledat, abychom mohli nalézt, a klepat, aby nám mohly být otevřeny dveře.“ (1SM 378)

    „Zachovávání přikázání Božích od nás vyžaduje dobré skutky, sebezapření, sebeobětování a oddanost pro blaho druhých; NE SNAD, ŽE BY NÁS DOBRÉ SKUTKY SAMY MOHLY SPASIT, ALE PROTO, ŽE BEZ DOBRÝCH SKUTKŮ URČITĚ NEMŮŽEME BÝT SPASENI. A když jsme vykonali vše, co jsme mohli, máme pak říci: “Nevykonali jsme víc, než svou povinnost a v nejlepším případě jsme neužiteční (nezištní) služebníci, nehodni té nejmenší přízně Boží.“ KRISTUS MUSÍ BÝT NAŠÍ SPRAVEDLNOSTÍ i korunou naší radosti.“ (3T 526)

    „BÝT SPASEN – to neznamená být pokřtěn, mít své jméno zapsáno ve sborové knize nebo kázat pravdu, ale to ZNAMENÁ MÍT ŽIVÉ SPOJENÍ S JEŽÍŠEM KRISTEM, který obnovuje naše srdce a pudí nás, abychom ve víře a lásce, v trpělivosti, tichosti a naději KONALI KRISTOVY ČINY.“ (2SM 381)

    „Opravdová víra si přivlastňuje Kristovu spravedlnost a hříšník je učiněn vítězem spolu s Kristem, protože je učiněn účastníkem božské přirozenosti, a tak je spojeno božství s lidstvím. Člověk, který se pokouší dosáhnout nebes svými vlastními skutky, tím, že zachovává zákon, se snaží o nemožné. ČLOVĚK NEMŮŽE BÝT ZACHRÁNĚN BEZ POSLUŠNOSTI, ALE JEHO SKUTKY BY NEMĚLY BÝT Z NĚHO. KRISTUS BY V NĚM MĚL PŮSOBIT CHTĚNÍ I ČINĚNÍ A TO, ABY VŠECHNO ČINIL Z RADOSTI. Pokud by se člověk mohl zachránit svými vlastními skutky, měl by v sobě mít něco, v čem by se mohl radovat. Úsilí získat spasení, které člověk vynakládá z vlastní síly, je znázorněno obětí Kaina. VŠE, CO ČLOVĚK DĚLÁ BEZ KRISTA, JE ZNEČISTĚNO SOBECTVÍM A HŘÍCHEM. ALE CO JE TEPANÉ VÍROU, MŮŽE BŮH PŘIJMOUT. Snažíme-li se získat nebe skrze Kristovy zásluhy, duše bude dělat pokrok. „Patříce na Vůdce a Dokonavatele víry“, můžeme jít od síly k síle, od vítězství k vítězství, protože skrze Krista dokonala Boží milost naše spasení.“ (1SM 363.364)

    „Víra, která je po nás požadována, není nic nedělající víra; SPÁSNÁ VÍRA je ta, která působí skrze lásku a očišťuje duši.“ (FW 48.49)

    „Víra, která ospravedlňuje, vyvolává vždycky nejprve pravou lítost a pak dobré skutky, které jsou ovocem této víry. VÍRA, KTERÁ NEPŘINÁŠÍ DOBRÉ OVOCE, NENÍ SPASITELNOU VÍROU.“ (3SM 195)

  24. admin napsal:

    Ak Mat 25 chápeme tak, že na poslednom súde stačí potvrdenie z nemocnice o počte navštívených pacientov a nezáleží na tom, komu veríme alebo z čoho pramení naša pohnútka pre službu, potom je tu spomínaný rozpor medzi jasne biblicky zakotveným spôsobom ospravedlnenia (z viery) a nami nesprávne chápanými meradlami súdu (skutky). Z pohľadu Písma ospravedlnenie aj posvätenie je z viery, nie zo skutkov. Ospravedlnení aj súdení sme z viery. Jakubova epištola nie je v rozpore s Pavlovým listom Rimanom. Jakub má však pri zdôrazňovaní skutkov oproti sebe inú skupinu čitateľov a poslucháčov ako Pavol. Ale to je na inú debatu.

  25. Milan Müller napsal:

    Nesmělá poznámka k úkolům 1. Čtvrtletí.
    Nejpozději na přelomu 18. a 19. století zjistili učenci, že k vysvětlení principů fungování vesmíru a našeho světa lze použít i jiné předpoklady, než stvořitelský čin. Poznání se začalo dělit na objektivní-existující (měřitelné, prokazatelné pozorováním) a subjektivní. Vše co nebylo možné změřit , zvážit, prokázat experimentem nebylo „přirozené“ a objektivní. Křesťanské myšlení tuto past neprohlédlo, přijalo výzvu obhájit Boha jako „objektivní skutečnosti“ a vydalo se do souboje s rozvíjejícím se poznáním. To, že „věda“ není a nemůže být arbitrem pro, nebo proti Boží existenci, někteří lidé nepochopili dodnes.
    Přírodní vědy zkoumají svět kolem nás, a v první řadě se snaží poskytnout odpověď na to „jak“ je náš svět uspořádán. Zjednodušeně řečeno (vědci prominou) na základě pozorování jevů, případně experimentů jsou shromažďovány poznatky, které se třídí, dávají do souvislostí a na jejich základu se formulují zákony, případně teorie, které mají vysvětlit principy fungování. Vědeckým bádáním se zabývají lidé, ti jsou omylní (ponechme stranou zlý úmysl). Proto i ve vědeckém bádání nalezneme omyly a slepé uličky. Hypotézy-určité předporozumění nebo předpoklady jsou ve vědě pracovní metodou, jak se dobrat k výsledku. V procesu zkoumání se buď s určitou mírou pravděpodobnosti přijímají jako nejlepší možné vysvětlení, nebo se, pod tíhou důkazů odmítají. Z podstaty teorie nebo hypotézy jako nástroje poznávání vyplývá, že musí být vyvratitelná, překonatelná.
    Pokud bychom chtěli „vědecky dokazovat“ stvoření světa, tak jak je máme zapsáno v na začátku knihy Genesis, ocitáme se na velmi tenkém ledu. Zprávu z 1.knihy Mojžíšovy bychom museli vzít jako pracovní hypotézu a na základě pozorování, experimentů a odvozování prokazovat, že výsledky odpovídají s jistou mírou pravděpodobnosti stavu bádání. Museli bychom také „vědecky dokazovat“ existenci Boha Stvořitele. Můžeme dovozovat (jako například Pavel), že příroda svědčí o Stvořiteli, nebo že bádání v oblasti geologie, teorie informací atp. svědčí o možné teistické evoluci, případně pro kreacionistický vznik světa. Ale to ještě zdaleka není žádný vědecký důkaz.
    Používání „slepých uliček vědy“ nebo nevyřešených otázek na tomto poli jako „důkazů“ Boží existence vede ve svém důsledku k víře v „Boha, který je bohem mezer “. Pokud jsou omyly nebo nepřesnosti ve vědeckém bádání nebo teoriích, které sloužily jako „důkaz Božího stvoření“, překonány novým poznáním, nebo jiným vysvětlením , musíme „ boha přestěhovat o kousek vedle, na jiné místo“.
    Stejně tak k posílení víry v Boha nevede cesta zpochybňování vědeckých poznatků nebo jejich metodiky . Nemusíme například souhlasit s datováním stáří naší planety, ani s rozdělením do geologických etap. Otazníky v poznání historie planety země ještě neznamenají, že neexistují geologická souvrství a fosilie v nich. Bude „Hospodin silnější“, pokud odmítneme tvrzení , že nás od trilobitů dělí „poněkud delší doba“ než od dinosaurů? Je zapřením víry v Boží tvůrčí moc zjištění, že ptáci spolu se savci se tu neobjevili „den poté“?
    Pokud spor vyhraníme do protikladu buď-nebo: Buď přijímám doslovnou platnost zprávy o vzniku světa během doby, při níž planeta Země absolvovala šesti otáček kolem své osy, nebo má pravdu v současné době převažující evoluční teorie, kam nás to zavede? Popřeme všechny výsledky vědeckého bádání? Odvrhneme víru ve Stvořitele? Zařadíme Bibli jako sbírku mýtů a bájí?

    Cestou by mohlo být hledání otázky, na kterou odpovídá úvodní část Bible. Zní tato otázka „Jak vše kolem nás vzniklo“? Vulgárně řečeno-jsou první dvě kapitoly Genesis „citací z kuchařky“ podle které Bůh upekl náš svět? Nebo se jedná o odpověď, „proč, za jakým účelem svět vznikl?“ Je vesmír kolem nás, i existence planety země, obydlené lidmi, a uprostřed toho náš život, dílem slepé náhody, souhrou působení přírodních sil, nebo má vše smysl, řád, cíl, autora?
    Věda nám na to odpověď nedá. I kdyby se podařilo prokázat, že Boží existence je při vysvětlení původu světa a života tou nejpravděpodobnější hypotézou, ještě se ani zdaleka nejedná o víru v osobního Boha.
    Víra-důvěra v Hospodina (jedno z jeho „jmen“ zní Stvořitel) je totiž Božím darem a také naším rozhodnutím, tento dar přijmout. Je vztahem, a náš život je svým způsobem odpovědí, zda takováto víra má, nebo nemá smysl.

  26. Karel Falta napsal:

    Miki, jak jsi myslel svá slova: „V opačnom prípade vzniká rozpor – ospravedlnení sme z viery a súdení podľa skutkov? Pravdepodobnejšie je, že kráľ súdi národy na základe ich odpovede na evanjelium kráľovstva, ktoré zvestujú jeho „najmenší bratia“.“

    Jak do toho zapadají tyto verše? –

    Jakubův 2:21 Což nebyl náš otec Abraham ospravedlněn ze skutků, když položil na oltář svého syna Izáka?

    Jakubův 2:24 Vidíte, že ze skutků je člověk ospravedlněn, a ne pouze z víry!

    Jakubův 2:25 Což nebyla i nevěstka Rachab podobně ospravedlněna ze skutků, když přijala posly a propustila je jinou cestou?

    Římanům 2:13 Před Bohem nejsou spravedliví ti, kdo zákon slyší; ospravedlněni budou, kdo zákon svými činy plní.

Zanechej komentář