Ultraslušňáci, alebo ultrapsychopati?

Téma: Osobní vydal:

Dve úplne protikladné hodnotenia členov cirkvi v priebehu dvoch dní. Prvé mi sprostredkoval syn Martin, keď sa na úvodnej prednáške na husitskej fakulte predstavil  učiteľovi dogmatiky ako adventista. „Mám s nimi veľmi dobrú skúsenosť,“ zareagoval profesor . „Vyznajú sa v Biblii, sú šikovní a usilovní. A ultraslušňáci,“ dodal. O iný pohľad na adventistov sa postaral český Blesk, ktorý prevzal z istého spravodajského servera mylnú informáciu, že násilní exorcisti v Paríži, ktorí vyháňali démona z mladej dievčiny, tým, že ju mučili na kríži, boli členmi cirkvi adventistov. Ultrainkvizítori? Ultranásilníci? Alebo ultrapsychopati?

Nie sme jedno ani druhé. Samozrejme, lepšie padne ocenenie o slušnosti ako spojenie s náboženským fanatizmom psychopatologických osobností. Správa o tomto ohavnom čine s náboženským podtextom a fakt, že išlo o bývalých členov cirkvi v nás zákonite vyvoláva mrazivé spomienky na iného náboženského extrémistu – na davidiána Davida Koresha a tragédiu v texaskom Waco. V britskom dokumente o udalosti, ktorý odvysielala aj Česká televízia, zaznelo, že bol členom cirkvi adventistov a svoje „prorocké“ poslanie odvodzoval z knihy Zjavenie Jána.  Spojenie hlavných aktérov s cirkvou adventistov v mediálnom priestore nie je príjemné. My predsa nie sme  exorcisti, odmietame násilie a na druhý príchod sa nepripravujeme zhromažďovaním zbrojného arzenálu, ako to robil Koresh. Neviem, koľko čitateľov elektronickej verzie Blesku si všimlo stanovisko cirkvi pod článkom. Pravda je, že bežnému divákovi či čitateľovi bulvárneho časopisu je jedno, či ide alebo nejde o bývalého člena. Nerozpoznáva sympatizantov, členov a členov, nerozpoznáva ani cirkvi. Naše stanoviská a obhajoba ho v podstate nezaujímajú.

Mne však padlo dobre počuť, že hlavní aktéri týchto a podobných, hoci menej extrémnych prejavov sú bývalí členovia. Treba oceniť odvahu zborov, ktoré vyjadrili postoj k ich názorom, prejavom a správaniu ešte predtým, než prerástli do obludných rozmerov. Ľahostajnosť a „tolerancia“ k prejavom náboženského radikalizmu sa nemusia vždy vyplatiť.

Zložitou ostáva otázka, čím cirkev adventistov priťahuje tento typ podivných individuí. Alebo existujú v primeranom zastúpení aj v ostatných cirkvách a spoločenstvách? Sú príčinou naše prorocké a eschatologické dôrazy alebo – ako to nazývajú v niektorých evanjelikálnych kruhoch – naša radikálna teológia ako celok? Neviem, či dokážeme nájsť presnú odpoveď. V každom prípade sú podobné prípady mementom pre cirkev, aby prinášala zdravé a vyvážené učenie a nebála sa pomenovať extrémne odchýlky a prejavy pravým menom, prípadne sa s ich nepoučiteľnými zástancami aj rozlúčiť.

Istý český verejne známy duchovný povedal, že Písmo berieme buď vážne alebo doslova. Tento typ ľudí ma tendenciu držať sa toho druhého princípu. O to ťažšie je s nimi komunikovať a usvedčiť ich z výkladových omylov i pomýlenej praxe. A tak neostáva nič iné než sa znovu a znovu vydať cestou zložitého zápasu o správne pochopenie Slova a brať ho radšej vážne ako doslova.

 

2 Komentáře

Žádné komentáře k článku “Ultraslušňáci, alebo ultrapsychopati?”

  1. Milan Müller napsal:

    Se smutkem v duši vnímám nenaplněné očekávání „sester a bratrů, kteří vystoupili z Církve Adventistů sedmého dne“. Vstupovali do společenství, které sebe samo označovalo jako hnutí, volající lidi k cestě následování Hospodina, k opravdové zbožnosti, přijímání Desatera jako normy víry, k střídmosti a odříkání, jako součásti cesty posvěcení. Společenství, které se hlásilo (a hlásí) ke znalosti biblických proroctví i k prorockému daru v řadách svých vyznavačů. Které se označovalo jako završení cesty církve reformované a stále se reformující. Vstoupili (a my spolu s nimi) do „laického křesťanského řádu“, s osobitými důrazy, který vypadal jako vrchol křesťanského poznání a následování Krista. Dali spolu s námi sliby Pánu Bohu, že jej budou následovat, zůstanou mu věrní, což znamená, že budou věřit a jednat určitým způsobem. V dobré víře, že Ti, kteří jim (i nám) zvěst evangelia předali, nic nezatajili, ani nic nepřidali.
    Jsem přesvědčen, že naši učitelé, díky nimž jsme začali poznávat Pána Boha, nebyli lidé dvojaké mysli, předávali dál to, čemu sami věřili. Upřímnost a „bona fide“ ale nemusí obstát.
    Když se objeví napětí, plynoucí z rozdílu mezi tradicí (učením) a očekáváním, když opakované čtení a promýšlení poselství Písma přináší jiné důrazy, než učení „otců“ a když většinová církev přešlapuje mezi tradicí a novým formulováním pilířů věrouky, přichází čas rozhodnutí, jak nastolit soulad mezi svým poznáním a důrazy církve. Pro někoho může být řešením souznění v rámci lokální církve (sboru). Pro jiného hledání nové cesty a rodiny víry, ve kterém bude jeho porozumění Boží vůli v harmonii s ostatními.
    Přejme našim sourozencům v Kristu, kteří z mého pohledu přešli do „diaspory“, aby našli svou cestu následování a s ní nové společenství lidí věřících, které obohatí a kterým budou obohaceni. Ve kterém budou žít „milí Panu Bohu i lidem“.
    Když odchází zapálení, nelhostejní, hledající, ztrácíme všichni. To, že každý z nás půjde svou pěšinkou, nemusí znamenat přetrhání vztahů, dialogu i přátelství, příležitostí však ubývá…

  2. Iveta Škodová napsal:

    Bratře Láďo,

    děkuji za Tvoji odpověď. Hodně jsem přemýšlela nad Tvými zkušenostmi.

    Musím ovšem říct, že asi trochu došlo k neporozumění, protože otázku církve mám už nějakou dobu vyřešenou a do pravoslaví se vracet nehodlám. O tom později. Spíš jsem těmi otázkami chtěla ilustrovat skutečnost, které jsem si začala u adventistů všímat. (Teď budu mluvit obecně, výjimky určitě existují.) Když totiž jinověrec přichází do církve adventistů kvůli věrouce, jsou adventisté rádi, že někdo poznal pravdu a rozhodl se za ní jít. A vlastně tak nějak i předpokládají, že to tak má být, že k nim jinověrec přišel, vždyť mají to nejlepší poznání. A asi ani moc neřeší, jaké vztahy za sebou ten člověk nechal. Ovšem opačný směr – když adventisté odchází do jiné církve z věroučných důvodů – to je něco naprosto nemyslitelného, nepochopitelného a neznámého. Průměrný adventista si jednoduše nedokáže představit, že by ty naše námitky mohly být skutečné a skutečně tak vážné. Proto je pro spoustu lidí jednodušší tahle „vztahová“ zkratka. Já to nehodnotím, vím, jak tyhle postoje vznikají, jenom konstatuji, co vnímám. My dva se neznáme, ale myslím, že by některé Tvé reakce byly taky jiné, kdyby jsi skutečně prožil a pochopil, že sobota není v Božích očích důležitá, že rok 1844 neexistuje… Jedna věc je číst, že to někdo říká, úplně jiná věc je pochopit to sám v sobě. V tom prvním případě je snadné to nějak odsunout. No a následně – chodit do společenství a neustále přemýšlet, co a jak v sobotní škole říct nebo neříct, hádat se anebo mlčet, když vím, že zásadní věci jsou jinak… a věci zásadnější než alkohol či Whiteová… fakt si myslím, že je lepší se v určité chvíli rozejít, aby obě strany mohly svobodně žít. Přece víš, že i apoštol Pavel se nepohodl s Barnabášem tak ostře, že se museli rozejít. Bůh přitom požehnal oběma.

    Ke Tvému sboru – na Tvém místě bych se zachovala úplně stejně jako Ty. Pokud bych věřila všem adventním pravdám jako Ty, zůstala bych v tom malém společenství a ani by mě nenapadlo cokoli hledat u evangelíků. Je pro mě důležité souznět se společenstvím v otázkách víry.

    Co se týká mého výběru církve, k pravoslaví se určitě nehodlám vracet. Jak sám naznačuješ – těžko bude protestant hledat něco u Marie a svatých. Nenašla jsem církev, která by beze zbytku vyznávala stejné pravdy jako já. Ale našla jsem zavedenou církev, kde jsou ty (v podstatě minimální) rozdíly ve věrouce pouze v teoretické rovině, na praktické úrovni to prožíváme stejně.

    Petr a Pavel jsou pořád Tvoji bratři. Nepřipadá mi, že jste se rozešli ve zlém. Možná to bude chtít jen trochu času, aby vás Duch Svatý sblížil. Přála bych Ti to.

  3. Lída Rohalová napsal:

    Láďo,

    já se na Tebe nezlobím. Do této diskuse jsem vstoupila, protože se mě také týká, jsem jedna z těch, co odešli kvůli věrouce, ne kvůli vztahům.

    Vím z vlastní zkušenosti, že odchody jsou vždycky bolestné pro obě strany. Láďo, věřím Ti, že je Ti líto, že kluky teď moc nevidíš a úplně respektuji Tvé životní zkušenosti, náhledy a neberu Ti je, vadí mi však zevšeobecňování věcí. Nemám v úmyslu se prát do krve za svou pravdu, máš pravdu, že taková činnost je směšná. Zajímám se raději o Pravdu.

    Když jsem vstoupila do církve, byla jsem učena, že nejdůležitější je jít za pravdou, ať to stojí cokoli. Pak se to změnilo a často jsem slýchávala, že nejdůležitější jsou vztahy. Vztahy však musí mít základ na skále, nikoli na písku. Církev zde není od toho, aby nám bylo spolu dobře, církev má důležitější poslání – jít a následovat Krista. Kdybychom si položili otázku, co znamená jít a následovat, tak každý má nějakou představu o tom, co to znamená. Můžu být velmi horlivá, ale mohu jít svou vlastní cestou a následovat své představy. Teologie slouží také od toho, aby naše představy zkorigovala a uvedla nás správným směrem, aby naše praxe nebyla chybná. Není největší tragédií života občas sejít z cesty, zakopnout, spadnout; každý padá; ale nevidět na cestu, protože si před ní zakrývám oči -můžu dojít do pekla i se svými přáteli.

    Lída

  4. Rudolf napsal:

    Lidi,prosím,chovejte se zde na blogu M.P.k sobě slušně a až pak pište jak lecčemu věříte a proč tomu vůbec věříte! Podle ovoce poznáte je!Ovoce je tu mnohdy opravdu zoufale,nejde to ani častokrát číst a bolí u toho srdce!Etika, častokrát naprosto žádná!Je to tady mnohdy hrůza!

  5. Láďa napsal:

    Lído , dík za upřímnost. Účelem mých příspěvků není někoho urážet. Ti kterých se to týká to snad ani tak neberou. Známe se mnoho let a jsou to vrstevníci mých dětí se kterými prožívali mnoho dobrého. Byla to dobrá parta mládeže a v našem domě strávili hodně času při svých aktivitách. Nakonec i tvého manžela znám ještě jako malého kluka a s jeho rodinou jsme byli velmi dobří přátelé. Mohu snad tedy trochu hodnotit věci na základě něčeho konkrétně prožitého. Já nikomu nevyčítám jeho rozhodnutí, pouze vyjadřuji lítost nad tím že se nějak pokazilo něco dobrého. A znovu jsem u těch vztahů, které nějak vyšuměly. Tady fakt nejde o nějaké teologické nedorozumnění, aspoň ne z mé strany. Prohlížím fotky z doby kdy tady ti mladí prožívali hezké chvíle a je mi trochu smutno. Bylo jich tehdy snad dvacet. Stále to pro mne budou děti i když jim je některým skoro čtyřicet. Možná i víc. Představ si, že já v církvi stavím jen na vztazích. Za ta léta jsem poznal hodně lidí, třeba i na té Karolíně, a mám je rád. Moje vzpomínky nejsou o teologických diskuzích, ale o vzájemných prožitcích. Já chápu, že ve vašich letech nemáte rádi, když máte pocit, že vás někdo chce manipulovat a tlačit do svých názorů. Taky nemám rád když mi někdo přistřihuje brka a o své pravdě jsem byl ochotný prát se „do krve“. Teprve ve vyšším věku člověk pochopí, že to bylo směšné. Největší tragedie života je, když někoho ztrácíš a nemusí to být zrovna fyzicky. Třeba konkrétně ty kluky. Já vím že nejsme nepřátelé, ale už nemáme ten kontakt jako dřív. Měli jsme třeba rádi i Petrovu maminku a teď se nevidíme. Můžeš namítnout, tak tam zajeď. Jasně, ale bude nám už všem nějak divně, něco se pokazilo. Když se ti v rodině rozutečou děti a nemají společnou motivaci ke scházení je to vždycky smutné. Na to člověk ale přichází až k stáru. Ty brďo to jsem se zas rozbásnil. Život je ale tak pestrobarevný, že soustředění se jen na jednu věc i když by se jednalo třeba o teologickou pravdu, je myslím nepodstatné a bere to radost z jiných podstatnějších věcí. Tak se prosím nezlob, že si třeba trochu nerozumíme.

  6. Lída Rohalová napsal:

    Láďo,

    v těchto diskusích je nevýhoda, že tón hlasu a nadsázka není dobře rozpoznatelná, protože se jedná o písemný projev. Riskovala jsem svoji pověst a trochu jadrnější „mluvu“ jsem použila záměrně, abys také „poslouchal“, co Ti lidé říkají a vzal to na vědomí. Mám 36 let, a tak předpokládám, že do budoucna ještě trochu zmoudřím. Ale zcela upřímně se Ti omlouvám, protože účel to nesplnilo, a místo toho jsem Tě urazila, což jsem nechtěla, za to nevhodné výrazivo se Ti omlouvám.

    Ty mě trochu znáš, já Tebe ne. Nemám problém Ti vykat, pokud si to budeš přát. Nemohu si Tě vybavit, jistě jsme se už někde potkali. Znám Tě spíš z těchto diskusí.

    Zhodnocení mého vychování a vztahu ke starším nechám na druhých lidech a nebudu se k Tomu vyjadřovat.

    Ale proč píšu: Láďo, Tobě vadí neuctivé chování ke Tvé osobě – to je v pořádku, každému by vadilo, ale přemýšlel jsi nad tím, zda se k lidem, kteří Ti říkají, že odešli kvůli věrouce, ne kvůli vztahům, nechováš náhodou stejně neuctivě (nemyslím výrazivem), když vlastně říkáš, že tak to být nemůže, protože jsou za tím vztahy? Znamená to, že si myslíš, že Ti tito lidé lžou, anebo že nevědí, co mluví?

    Lída Rohalová

  7. Láďa napsal:

    Liduško, víš co je třeba dobrý vztah ? Úcta ke stáří, takt ohleduplnost. Já vím, že to dnes není silná stránka mladých, ani v církvi. To mi vždy vadilo, protože děti tykají starým dědkům a chovají se jak se sobě rovnými. Není dávno doba, kdy jsem se uctivě choval k lidem jen o málo starším než jsem sám. Teď mi je skoro sedmdesát a docela mi vadí tón a používané výrazy směrem k mé osobě. Moc se neznáme, viděl jsem tě jen několikrát. Znám členy tvé rodiny, ty starší a to jsou velmi decentní lidé. Teď proč reaguji na tvůj příspěvek. Stále zjišťuji, že mladí nejsou ochotni k rozumné komunikaci a když jim dochází palivo bývají hrubí. Jsi nejmíň o generaci mladší než já a výrazy typu „sedíš si asi na uších “ nesvědčí o tvém dobrém vztahu ke starším, nechci mluvit o vychování.Zase bych asi urazil tvé rodiče. Víš vzpomínám na uplynulá léta a zkušenosti. Nějakou dobu jsem správcoval na Karolíně a nikdy nezapomenu na večerní posezení, kde si mladí stěžovali na starší generaci. Závěr byl modlitba jednoho z mladých. „Pane Bože dej ať ti staří konečně pochopí, že my máme pravdu“. Dodnes mi to zní v uších. Když už jsme u těch uší. Nemohu si v této psané komunikaci na nich sedět, nemáme totiž verbální kontakt a tudíž opravdu neslyším. Máš před sebou ještě dlouhý život, tak ti přeji aby byl jen v samé radosti a bez konfliktů.

  8. Rudolf napsal:

    Milý Láďo,
    komentář ze dne 8.3.2014 jsi napsal velice hezky,citlivě a velice pravdivě!Napsal jsi to, co desetiletí cítím i já,děkuji Ti za tyto pravdivé řádky!

  9. Karel Falta napsal:

    Pavel Kopera –
    Zdravím Pavle 🙂

    Napsal jsi – „Mně v adventním poselství mimo jiné chyběl větší důraz na nepodmíněnou milost (myslím tím bez všech ALE).“ – Tomu nerozumím. Co máš na mysli? Jak by ten větší důraz měl vypadat?

    Není možné přeci vynechat to, že milost má sice spojitost se spasením, že na základě milosti jsme spaseni, ale že spasení je podmíněné minimálně tím, že ho člověk musí chtít přijmout.

    Musíme také říct i to, že Bible jasně mluví o tom, že spasení je sice z milosti, ALE, co je platné, když někdo říká, že má víru, ale přitom nemá skutky? Může ho snad ta víra spasit? (Jakubův 2:14)
    A když zmiňuješ tu svobodu, tak přidám i toto – Kdo se však zahledí do dokonalého zákona svobody a vytrvá, takže není zapomnětlivý posluchač, nýbrž také jedná, ten bude blahoslavený pro své skutky. (Jakubův 1:25) Aha, blahoslavený pro své skutky, nevím, jak Tobě, ale některým se to nedobře poslouchá.

    To ale jistě znáš, takže v čem by sis představoval ten větší důraz?

  10. Lída Rohalová napsal:

    Láďo,

    mně připadá, že si sedíš na uších. Když jsou pro Tebe vztahy tak důležité, proč tedy nevěříš lidem, kteří Ti říkají, že odešli kvůli věrouce? Není naslouchání součást dobrých vztahů, kterými se stále oháníš?

    Lída Rohalová

  11. Láďa napsal:

    Iveto, ptáš se zcela rozumně a oprávněně. Já vyšel z katolictví a měl jsem také nějakou svojí víru. S námi byla pokřtěná manželka evangelického faráře, která žila léta ve své církvi. Po nějaké době zjistila, že její rozhodnutí asi nebylo správné, už kvůli závazkům k manželovi. Vrátila se do původního společenství a já jí to schvaloval. To že jsem získal nějaké poznání, které je možná trochu jiné než mají druzí ještě neznamená, že přestanu komunikovat s „jinověrci“, nebo že jim budu vyčítat jejich rozdílné náboženství. Já jsem třeba zažil zkušenost, kdy mně po mnoha letech potkal farář u kterého jsem dělal ministranta a v padesátých letech jsem mu snad pomohl aby nebyl potrestán nejvyšším trestem. On mi to vlastně tvrdil. Nepodepsal jsem ve svých třinácti letech obviňovací protokol, který ho označoval za špiona. Objímal mně až do doby kdy jsem mu oznámil, že jsem adventista. Pak mne odstrčil a proklel. Já si ale tehdy, kvůli němu, úplně zavřel cestu ke vzdělání .Vůbec jsem mu to ale nezazlíval, protože pro něho jsem byl zrádce „pravé“ víry. Nevrátil jsem se do původní církve z jednoduchého důvodu, u adventistů jsem trochu pochopil co je to víra. Fakt jsem do té doby vůbec ničemu nerozuměl. Tím nechci tvrdit, že adventisté perfektně Boha znají. Dostal jsem jen jakýsi klíč, ale svůj vztah a víru jsem si stejně musel vybudovat sám. Ptáš se jestli není správné vrátit se do původního společenství, jestli to není férovější. No to ale musíš vědět sama, jestli to tak cítíš udělej to, už pro své svědomí. Jak se při tom popereš s tím co znáš je věc druhá. Třeba ta sobota. Vidíš, obecně křesťané zavrhují židy, že nemohou být spaseni, kvůli odmítnutí Krista. Vůbec se nebere v potaz, že první křesťané byli ze židů. Ze židů bylo spasení, protože mesiáš byl žid. Pro židy by nebyl Kristus až takový problém, kdyby nebylo křesťanů. Adventisté jsou asi jediní kteří jsou jakýmsi spojovacím článkem. Uznávají tóru i Krista jako mesiáše. Já osobně respektuji rozhodnutí každého člověka. Proč jsem psal klukům? Prostě mi chybí, to je celé. Vždy ale budu tvrdit, že teologie nás nespasí. Moje osobní spasení je ve vztahu s Bohem a hlavně s lidmi. Všechno ostatní je jenom vata. Teologická reformace ještě žádnou církev neobnovila. Vždy to byli lidé, kteří žili podle Božích požadavků. Co je hlubší poznání Bible a Boha? Přiznám se, že čím déle se jím zabývám, tím méně mu rozumím. Zjišťuji, že Bůh je neuchopitelný a tak se jen pokouším nekazit jeho záměry. Tvrzení že jsem něco poznal hlouběji je děsně zavádějící. Budu s manželkou padesát let a stále zjišťuji, že jí neznám. A to naše manželství je údajně ukázkové. Pokaždé když se nějak setkám s Bohem, kecnu ústy na zem. Nevěřím, že bych změnou církve dosáhl hlubšího poznání. Mohl bych přejít do místní církve evangelické, byla by to pro ně údajně čest. Dokonce bych mohl vykonávat laickou služebnost jako u adventistů. Je to poměrně velký sbor.Nás je tady šest.Co bych tím ale získal navíc? Větší víru, nebo větší poznání Boha? Prostě zůstávám tam, kam mne Bůh před lety zavedl. Víš co mi tehdy řekl manžel té pokřtěné „farářové“? Kdybys šel kolem našeho plotu a já tě oslovil, tak dnes jsi evangelík. Tehdy jsem se ho zeptal, jestli trochu věří v práci Božího ducha. Neodpověděl. Jestli tobě vyhovuje pravoslaví se všemi rituály a silnou vírou v panu Marii a všech svatých, je to zase jen tvé rozhodnutí. Mě tohle ale nejvíc vadilo. Promiň ale, nechci se tě nějak dotknout. Za svá rozhodnutí si stejně zodpovídáme každý sám. Představ si, že nejlepší kamarády jsem kdysi měl mezi komunisty. Nějak respektovali moje názory a neřešili můj „světonázor“.To jsem mezi jinověrci nepoznal.Přeji ti abys získala klid a jistotu ve svých rozhodováních.

  12. Iveta Škodová napsal:

    Bratře Láďo,

    takže Ty myslíš, že když člověk pozná hlouběji Boha a bibli, tak by měl přesto zůstat v církvi, ve které byl, protože věrouka je sice jiná, ale odchod by byl utíkáním od problémů, popř. zrazením slibu, který dal Bohu?

    V tom případě se ptám, proč mi něco takového někdo neřekl, když jsem v osmnácti uvěřila v Boha a rozhodla se stát adventistkou. Byla jsem v té době členkou pravoslavné církve a moje rozhodnutí jít za hlubším poznáním bible přineslo do mojí rodiny docela velké napětí a nepříjemnosti. Ve sboru CASD za mnou nepřišel nikdo, kdo by mi řekl, že nejdůležitější jsou vztahy a že vstup do CASD bude znamenat, že utíkám od problémů ve „své církvi“ a ve své rodině, a že bych měla radši zůstat tam, kde jsem, totiž v pravoslaví, protože jsem to já, resp. spíše moji rodiče, slíbili Bohu. Naopak, všichni mě povzbuzovali, že je důležité jít za pravdou. Mohl bys říct, že za mě slibovali rodiče, čili validní je teprve to, co člověk slibuje sám za sebe. A já bych se Tě v reakci na to zeptala: „Jestliže potkáš baptistu/metodistu/katolíka, který přijme sobotu jako závaznou pro křesťany, taky mu řekneš, že by měl zůstat u baptistů/metodistů/katolíků, protože to před lety slíbil Bohu, sliby se mají plnit a není správné, aby utíkal od problémů?“

    A to je něco, na co se Tě zcela vážné ptám – jak bys odpověděl takovému baptistovi/metodistovi/katolíkovi? Měl by zůstat tam, kde před lety sliboval, anebo přejít do CASD?

  13. pavel kopera napsal:

    Lado,
    jsem dalek toho stavět se do pozice reformátora, tak mě tam prosím nestav ani ty. Jsem jen obyčejný veřící, nespokojený s věroukou své původní církve.
    S tím křestním slibem jsem to myslel tak, že je v církevním řádu i když už ho mnoho novokřtěnců naštěstí veřejně neskládá. Ale nezruší se. Přitom by stačilo prosté vyznání víry jak ho čteme v Bibli.

    Asi nemá cenu řešit to tady, diskusi se nebráním ale můžem to řešit třeba formou mailu?

  14. Láďa napsal:

    Mažu do sboru,ale ještě pár slov. Pavle je trochu úsměvné, když hovoříš o nereformovatelnosti americké potažmo světové církve ASD. Stavíš se tím do pozice reformátora. Představ si několikamilionové světové společenství a naproti tomu pár maníků na venkovském sboru, kteří chtějí udělat revoluci. Před padesáti lety jsem viděl takový praštěný americký film, jmenoval se „Myš která řvala“. Evropský pidistát vyhlásil americe válku a pár maníků v historické zbroji přijelo do Washingtonu zajmout prezidenta. Já prosím tě neřeším ani to co se děje v našem sdružení, protože mě to prostě nezajímá. Vnímám nanejvýš své okolí a nejbližší sbory.

  15. Láďa napsal:

    Pavle, možná máš v něčem pravdu, třeba v otázce křestního slibu. Ale prosím tě, když vstupuji do nějakého společenství, o kterém si myslím že je dobré, přijímám dobrovolně podmínky, které tam jsou nastaveny. Když se mi to později nelíbí, utíkám od problému. Já nedával slib adventistům, ale Bohu. Ještě k té nepodmíněné milosti. Všechno je podmíněné. Když vstupuji do manželství a jdu do toho upřímně, zavazuji se k určitým podmínkám, třeba věrnosti. Já neřeším nějaký předpis, chci být prostě férový. Adventisté prosazují nějaké zásady a jestliže to není proti Božím zásadám, ani lidské slušnosti, co je na tom špatného. Navíc jestli čtu dobře Bibli, nenašel jsem tam zmínku o tom, že bych si mohl dělat co chci potom, když udělám smlouvu s Bohem. Naopak. Kristus tam hovoří o nějakém znovuzrození a to je dost konkretní požadavek. Jo a pěkně tvrdý. Do vztahu s Bohem vstupuji dobrovolně, ale minimálně s podmínkou poslušnosti Božímu duchu. Všechno je o vztazích a férovosti. V životě by mě žádný adventista nedonutil k nějakým lidským výmyslům. Já nejsem adventista kvůli církvi a lidem, já chci mít vztah s Bohem. Samozřejmě dávat jako podmínku spasení zdržování se něčeho nebo bezpodmínečně věřit někomu, to je nesmysl. Vegetařinou a znalostí EGW se Bohu o moc nepřiblížím, ani tím že si budu „kupovat“ Boží přízeň desátky a různými peněžními dary. Zmiňoval jsi křestní slib. Je to určitý závazek, ale kolik toho člověk plní. Přiznám se že neznám adventistu, který by ho striktně plnil. Je to stejné jako se všemi závazky, které v životě dáváme. Bůh to vlastně sám říká, “ neslibuj nic ani mně, když nevíš jestli to můžeš splnit.Když už ale něco slíbíš, tak se snaž to plnit“. Jestliže mám rád Boha a lidi, neřeším jak se kdo staví ke konkretním věcem, jak třeba praktikuje svoje „náboženství“, nebo jak se pere se svým životem. To je jeho osobní věc. Jestliže mi začne vadit, že ten druhý prosazuje „svatější“ život a já to vidím jinak, je to můj problém, problém vztahový. Vztahy nejsou jen o tom, že s lidmi vycházím, ale o tom jak jsem tolerantní k jejich názorům. Konkrétně. Když jsme hovořili na toto téma, stěžovali jste si, že se na vás lidé dívají skrze prsty kvůli vašim rozdílným názorům a odcházeli jste z kázání, která byla názorové odlišná.Vadilo vám, když jste si vytvořili separátní třídu SŠ, že ostatní po vás pokukovali, proč nestudujete oficiální úkoly. Vidíš a to je zase otázka vztahu a tolerance. Já se snažím vyslechnout a porozumět myšlení druhého i když se mi někdy „ježí srst“. Je to i otázka slušnosti. Taky nemám rád to nesmyslné „jehovistické“ probírání úkolů, kde předem víš jak budou lidé „diskutovat“. Někomu to ale vyhovuje, tak proč mu to brát. Jsou lidé kteří mají rádi zaběhnutý řád a já to musím respektovat. Nelíbí se mi mnoho věcí ve sborech a v církvi, ale ti lidé jsou součástí mojí „víry“ a myslím že by mi moc chyběli. Nevím jak příště dopadnu, třeba bude naopak moje přítomnost a názory vadit druhým natolik, že dostanu“kopačky“. Je smutné když kvůli neporozumění se lidé rozcházejí, ať už v manželství nebo ve společenství. Syn mi také z církve odešel kvůli naprosto nekřesťanskému chování některých „svatých“, teď jste to vzdali i vy s Petrem a mě to bolí. Tady vůbec nejde o teologii, ale o docela obyčejnou ztrátu,“obyčejných“vztahů v té společné rodině.

  16. Pavel Kopera napsal:

    Láďo, myslím že se stále nechápeme. Pokud nesouhlasím s věroukou a náboženskou praxí CASD tak to je opravdu jen o té věrouce. To není o vztazích a o utíkání od problémů. Proč ztrácet sílu v boji s větrnými mlýny. Prosadit nějakou změnu v globální církvi (navíc s fundamentalistickým americkým jádrem) je nemožné. Jako příklad můžeš vzít do nekonečna oddalovanou diskusi o ordinaci žen, nebo z české kotliny třeba praxi s křestním slibem 🙂

    Karle pokud jde o kvalitu výkladu poselství, tak to bych se bál tvrdit, ale je to o tom co je pro Tvou víru důležité.
    Mně v adventním poselství mimo jiné chyběl větší důraz na nepodmíněnou milost (myslím tím bez všech ALE). Vidím v tom takovou nenápadnou potřebu členy formovat do určitého „standardu“ křesťana, jako bychom se báli té svobody, kterou bezpodmínečná milost provází.

  17. Rudolf napsal:

    Milý Karle a Láďo,
    ani nevíte jak Vás mám rád!Karle, máš pravdu v tom, že adventisté mají jednu z nejlepších teorii,v tomto učení jsem vyrůstal a vím o tom své!Adventní praxe je žel častokrát na hony vzdálená adventní teorii.Toto,si musí mnozí adventisté přiznat!Žel,vedení casd je mnohdy tvrdé realitě a potřebám prostých adventistů na hony vzdálená!Já jsem za svůj život neskutečně nasycen teorii a naopak hladový po každém slovíčku pochopení,soucitu a projevu křesťanské lásky.Samotná teorie,byť nejlépe myšlená ale bez lásky a citů,dělá častokrát věřící adventisty neskutečně kruté!Neuvědomují si, jak následně,v křesťanském zápalu, dokáží pálit mosty porozumění a neskutečně zraňovat,už tak nalomené a zraněné lidičky,toužící po troše empatie a porozumění.Nezapomeňte,přátelé,jakákoliv duchovní pýcha předchází každý pád!

Zanechej komentář